Články

Síla porozumění: Proč je pro retrívra důležitý Work Fit a Team Fit

K napsání tohoto článku nás navedla jedna pejskařská diskuse na téma “spokojenosti” a “nespokojenosti” se svým retrívrem. Všichni víme, že hlášky zaznívající na tréninku či po něm typu: “Příště ho vyměním!” či “”Já o koze a on o voze!” jsou často jen výkřiky do tmy, ovšem malé zamyšlení ke kompatibilitě mezi psem a páníčkem při tréninku neuškodí. 

Dle našeho subjektivního názoru jsou dva klíčové elementy, které při tréninku s retrívrem (potažmo vlastně i s jakýmkoliv jiným psem) přicházejí v úvahu: 

1/ WORK FIT a 2/ TEAM FIT. 

Retrívr WORK FIT

To, jakou práci bude retrívr odvádět záleží na 3 hlavních faktorech: 

1.na dovednostech: ty, které v průběhu života naučí díky cíleným tréninkům a zkušenostem, které v průběhu života získává. 

Tato část je nejrychleji rozvinutelná. Obvykle to trvá týdny/měsíce či u některých náročnějších dovedností roky. Hodně záleží na zvolených tréninkových metodách, zkušenostech majitele, na trenérech (pokud jsou zapojeni), ale i na nástrojích a pomůckách, které se používají. 

2. na vrozených vlastnostech: tedy co bylo psovi dáno do vínku. Není opravdu na místě házet každého retrívra do stejného pytle. Vrozené vlastnosti k huntingu (tedy hledání), markování (schopnosti zaznamenat dopad aportu), memory (schopnosti si zapamatovat dopady aportů, toliko typické pro retrívry) …. jsou všechno vlastnosti retrívrů, které mají limitaci při jejich rozvíjení. Jakousi základní úroveň lze rozvinout téměř u všech, ovšem pokročilá až vrcholová úroveň je hodně  limitována při rozvíjení. Mezi vrcholovými závodníky na field trialech či nejvyšších třídách working testů často zaznívají hlášky typu: “On je nejlepší marker, co jsem kdy měl…”, nebo “On má neskutečně dobrý hunting…”. Ano bavíme se o psech a o tom, co je jejich the nature the best !!!

3. na preferenčním chování: toto je velmi zajímavá kategorie, protože zahrnuje velmi specifické elementy psa, jeho osobnostní charakteristiky, které se projevují v jeho osobnosti. Patří zde například silné will-to-please, tedy touha zavděčit se páníčkovi. Někteří psi však práci vykonávají více kvůli sobě než kvůli páníčkovi a je to něco, co se nedá změnit - je to jeho osobnostní preference.  Patří zde i dynamika práce, schopnost napojení se na páníčka, schopnost soustředění, dynamika učení nových věcí (bohužel i těch špatných návyků :-))... atd.  

Celý tento koktejl retrívr working fitu by se za jistých okolností s použitím dobré metodologie dal změřit. Takže ve finále by bylo možné říci, jestli daný pes “xy” odvádí svou práci na 50 % dobře, nebo na 80 %. Takové ověření by však neprobíhalo někde na gauči či procházce, ale na praktických úkolech simulačně na working testech (v různých úrovních) a pak na vrcholových soutěžích. Jenže je zde jeden klíčový faktor, a to je “druhá strana vodítka”. Významnou částí toho všeho je, jaký work fit má páníček :-)) Možná se příště rozepíšeme, co vše by měl zvládnout majitel psa, aby svou práci se psem odváděl dobře. Nicméně teď chceme zmínit ještě jednu oblast, kterou nelze minout a která s tímto souvisí: team fit! 

TEAM FIT

Tento faktor je často opomíjený, proto bychom ho rády zde zmínily. Oklikou lze toto popsat, že je to jakási “kompatibilita majitele a jeho psa” v praxi. 

Jistě jste se setkali s tím (buď u sebe samých, nebo ve svém okolí), že ať se obě strany pes i páníček snaží, co to jde, tak se prostě nedaří najít souhru. Jako typické příklady lze uvést: 

• pes je příliš rychlý a majitel psa není schopen ekvivalentně reagovat při nácvicích či při reálné práci;
• “měkký” pes (vysoká citlivost) a majitel, který nedokáže používat vhodné metody při trénincích a příliš na psa tlačí;
• “tvrdý” pes (silná vůle dělat si to víceméně po svém) a naopak majitel, který nedokáže s tímto faktorem pracovat a zvládnout jeho preferenční chování;
• rozdílná fyzická kondice mezi psem a majitelem
• rozdílná schopnost pracovat pod tlakem na soutěžích 
• atd. atd. 

Tento team fit je třeba pochopit, protože je jádrem porozumění vzájemných limitů. Pes může být skvělý aportér, ale pomalejší v chápání povelů. Nebo naopak velmi bystrý a rychlý, ale majitel si nestačí osvojit dostatečně svižnou komunikaci. Klíčové je, aby majitel sám sebe i svého psa uměl odhadnout a přizpůsobit tomu trénink a reálné nasazení při práci. Jakmile se podaří vyladit tuto „kompatibilitu“, spolupráce v praxi vypadá plynule, radostně a zároveň efektivně – což je přesně to, co by měl kvalitní lovecký tým retrívra a jeho pána předvádět.

Je třeba zdůraznit, že pro dobrý úspěch při uplatnění retrívra v praxi musí fungovat obojí. Pokud se nepodaří najít vhodný retrívr WORK FIT a TEAM FIT, v praxi to obvykle vede ke vzájemnému nepochopení a frustraci – a to jak na straně psa, tak i jeho majitele. Níže uvádíme několik možných dopadů, které se mohou dostavit, pokud chybí kompatibilita mezi psem a člověkem.

• frustrace a demotivace majitele i psa 
• časté chyby a neshody ve vzájemné komunikaci
• ztráta důvěry a vzájemného vztahu
• ztráta radost z práce a zhoršené nasazení (např. ignorace povelů u psa či použití neadekvátních metod na straně majitele)
• selhání při práci 
• ale třeba i problémy v běžném soužití. 

Tímto článkem chceme především otevřít téma, že ne vždycky se podaří, aby si pes a jeho majitel dokonale sedli, i když se oba snaží. Někdy je potřeba hledat jiné cesty, upravit trénink nebo se v krajních případech rozhodnout pro řešení, které může vypadat zvenčí kontroverzně (např. změna prostředí či majitele). Každá situace je ale jedinečná a nejlépe ji posoudí ti, kteří ji reálně žijí. Než tedy někoho soudíme, zkusme naslouchat – neznáme příběh, který se skrývá za jejich volbou. Důležité je, aby všechna rozhodnutí byla dělána s ohledem na dobro psa a také v souladu s reálnými možnostmi majitele. Předtím, než někoho odsoudíme, bychom si měli vyslechnout jeho příběh. My nenosíme cizí boty, my máme pouze ty vlastní a jedině o těch můžeme rozhodovat, jakou cestou půjdou. 

Ano, zlatý retrívr byl vyšlechtěn jako lovecký pes! I takové informace musíme občas dávat lidem, kteří znají retrívry pouze okrajově. Pro ty zasvěcenější pak lze přidat informaci, že i u této rasy existují dvě linie, výstavní a tzv. trialová - pracovní, stejně jako například u labradora.

 V České republice je těchto tialových goldenů jako šafránu a informací o nich ještě méně. Tímto článkem se je pokusíme více přiblížit těm, které toto téma zajímá.

Historie nám napoví, jaká byla původní idea vzniku plemene

Když se v druhé polovině 19. století stal populární lov drobné zvěře, bylo vyšlechtěno nové plemeno určené výhradně k aportování mrtvé nebo zraněné zvěře. Cílem bylo vytvořit mimořádně atletického psa, který by vynikal v aportování, zejména vodního ptactva, uprostřed drsných skotských polí. Představa psa, který se bude vyznačovat věrnostní, laskavostí, měkkou mordou, bohatým duchem a nadšením - vlastnostmi, které z něj udělají vynikajícího pracovního společníka.  Ve svazku Badminton Library „Shooting“ vydaném v roce 1886 autor Sir Ralph Payne-Gallwey píše: „...Retriever je podle nás králem všech sportovních psů. Jeho chování je důstojné, jeho činy ukazují vrchol zvířecí inteligence a je láskyplný a společenský jako žádný jiný pes používaný při lovu“. Základem chovu zakladatele plemene, lorda Tweedmoutha byl vrh ze spojení „Nous“, žlutý pes, kterého koupil v Brightonu z chovu hraběte z Chichesteru, s „Belle“, Tweed Water Spaniel (dnes již neexistující plemeno). Výsledný vrh čtyř žlutých štěňat je údajně předkem všech zlatých retrívrů! Zajímavostí je, že v průběhu let byli golden retrívři kříženi i se setry a za účelem zlepšení stopařských schopností dokonce s bloodhoundy. 

Zlatý retrívr byl v roce 1910 jako samostatné plemeno přijat Kennel Clubem a v roce 1911 byl založen Golden Retriever Club of Great Britain. V roce 1912 získala fena jménem Vixie, vedená kapitánem Hardym, první ocenění na field trialu pro zlaté retrívry. Tento úspěch podnítil zájem o plemeno v loveckých kruzích. 

Po první světové válce, kdy byly v roce 1920 obnoveny Field Trialy a v roce 1921 výstavy, začala postupně stoupat i popularita goldenů, kterou podpořil značný počet nových chovatelů. Od té doby se početnost goldenů zvýšil nejen v Británii, ale po celém světě. Ve druhé polovině 20. století se chov goldenů začal postupně více a více rozdělovat do dvou různých směrů, „výstavní linie“ a „pracovní, tzv. trialové linie“.

Rozdělení linií zlatého retrievera

Důraz na původní „Dual Purpose“ goldenů, kteří museli mít adekvátní vzhled, tak i pracovní schopnosti, pomalu ve světě mizel. Rostoucí obliba zlatého retrívra jako domácího a rodinného psa podpořila chov „výstavní linie“, kde byl upřednostňován vnější vzhled psa a povahové vlastnosti, které se slučovaly právě s dobrým rodinným psem. Pracovní předpoklady byly stále méně podstatné, byť samozřejmě se našla řada majitelů, kteří se dál věnovali s golden retrívry i lovecké praxi. Vedle toho se dál na mezinárodním poli posilovala pracovní, tzv. trial linie golden retrívrů.

Zobrazený obrázek (zdroj facebook) dokonale zachycuje proměnu vzhledu od původních britských golden retrívrů až po dnešní výstavní linie v průběhu minulého století. Field trial linie zlatých retrívrů si zachovala atletickou stavbu těla a sytě zlatou srst, čímž se zachovala tradiční estetika plemene.

Postupně se obě linie začaly od sebe vzhledově vzdalovat. Výstavně chovaný golden je oproti trial linii těžší stavby, má větší hlavu a silnější krk. Jeho nohy bývají v poměru k tělu kratší než je tomu u trial linií. Obvykle má světle krémovou barvu, nicméně lze se setkat i se sytější zlatou barvou.   

Povaha výstavního goldena je umírněnější, myšleno klidnější, než u pracovní varianty. Díky toho jsou tito psi kromě oblíbených domácích mazlíčků velmi populární v canisterapii a jako vodící psi. V ČR je mnoho výstavních goldenů úspěšných i na loveckých zkouškách a velmi často prokazují své schopnosti i v lovecké praxi, což ukazuje na snahu o udržení rovnováhy mezi exteriérem a pracovními předpoklady. Na nejvyšších field trial soutěžích se však s výstavními goldeny prakticky nesetkáme.

Pro zajímavost uvádíme, že na mezinárodním poli se lze setkat dokonce i s názory, kdy je poukazováno na klesající výkonnost výstavních linií goldenů. Například v článku „The Working Roots of the Golden Retriever“ (Pracovní kořeny zlatého retrívra) napsaném v časopise Golden Retriever Club's Magazine 2004 Anthea Lawrenceová píše: „Můj hlavní zájem o výcvik... spočíval v tom, že mi začalo být jasné, že mnoho goldenů ztrácí schopnost aportovat. Ve skutečnosti mnozí z nich ztrácejí chuť vůbec cokoli uchopit do mordy!“ Dále píše: „Zjistila jsem, že existuje mnoho lidí, kteří popírají kořeny goldenů; někteří mají pocit, že už není vhodné, aby byli goldeni označováni jako lovečtí psi, a co je nejpřekvapivější, někteří jsou proti lovu. A to vše od lidí, kteří nejenže vlastní lovecké psy, ale jsou členy chovatelských klubů, které mají ve svých pravidlech, že „všichni členové by měli podporovat výcvik a práci s plemenem“.  

 Jaký je pracovní golden?

Dnešní field trial linie golden retrívrů zůstává věrným odrazem původního účelu plemene lorda Tweedmoutha. Pro tyto psy je typická sytější, tmavě zlatá srst, ale i u pracovní varianty se můžeme setkat s odstínem srsti směřující ke světlejší zlaté. Pracovní goldeni jsou lehce rozpoznatelní na první pohled, jsou často lehčí se svalnatou stavbou těla. Jejich hlava je  oproti výstavní variantě menší. Vyznačují značnou inteligencí a vysokým temperamentem. Jejich skvělé lovecké a aportovací schopnosti jsou samozřejmostí, navíc je vše obohaceno významnou dynamikou v pohybu a houževnatostí což je podpořeno právě lehčí kostrou. Díky tomu jsou nejen vynikajícími pracovními psy, ale také všestrannými společníky zdatnými v různých psích sportech a aktivitách jako working testy, field trialy, lov, ale i v jiných sportovních odvětvích, jako je obedience či záchranařina.

Chov v ČR

Jak bylo zmíněno výše, golden retrieverů z field trial linií je v ČR zatím pomálu, kdy se jedná o jedince  importované ze zahraničí. Další skupinu tvoří jedinci z vrhů smíšených linií tzv. “půlčíci”, kdy jeden z rodičů je výstavní a druhý pracovní.

Fena ze spojení matka show x otec trialová linie z polského chovu.

Uchovnit trialového goldena vzhledem k výstavní konkurenci je stejně obtížné jako u bratránků trialových labradorů, zejména kvůli vzhledu. Oba chovatelské kluby v ČR ( Retriever Klub a Klub chovatelů loveckých slídičů) mají obdobné podmínky chovnosti, která mimo jiné předpokládá i splnění exteriérových požadavků. Tento požadavek již v mnohých zemích pro field trial linie neplatí. Nově však lze zažádat o chovnost na vyjímku, kdy se oba kluby domluvily na specifických požadavcích, více zde https://www.retriever-klub.cz/jak-uchovnit-na-vyjimku/

Pokud zvažujete pořízení golden retrievera a přemýšlíte která z linií je pro vás vhodná, doporučujeme oslovit ty, kteří mají zkušenosti s trialovými liniemi goldenů a ideálně zkušenost i s výstavní linií. Poté si  vyhlédnout vhodnou chovnou stanici v zahraničí a s chovatelem se pobavit o možnostech získání štěněte. Na kvalitní štěňátka trialových goldenů bývají pořadníky na několik měsíců až let, proto pořízení štěněte z těchto linií je vždy běh na dlouhou trať. Chovatelé goldenů z čistých field linií upřednostňují majitele se zájmem o pracovní uplatnění těchto psů. 

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje.

Věděli jste, že návrat s aportem je přivolání v jiném kabátě? Co ale dělat, pokud u psa převládne kořistnický pud a aport si chce nechat pro sebe.

Návrat s aportem je jeden z dílků cviku aportu, kdy by pes měl aport vzít a neprodleně se vrátit k vůdci. O možných potížích s předávkou jsme psali v předešlém článku. Máte li problém pouze s předávkou, odkaz je ZDE.

Nyní se pojďme podívat na příklad a pár nejčastějších chyb, kterých byste se mohli vyvarovat při problémech s návratem.

PŘÍKLAD: Pes miluje aporty a je horlivý při vyslání. Po nalezení aportu jej však chytí a obíhá mě ve velkých obloucích. S aportem si pohazuje, lehá si s ním a dostat ho zpět je velký problém. 

 Nejčastější chyby vůdců v těchto situacích:

• Stojí na místě a snaží se psa přivolat
• Psa k sobě láká a chválí
• Psa se snaží odchytit
• Trestá psa
• Chybou také může být přetahování se se psem o hračku, kdy pes vyhraje a je mu dovoleno hračku si odnést

Možných návodů na řešení je mnoho. Níže jsou uvedeny dva příklady řešení u více a méně kořistnického psa.

Pes méně kořistnický 

Když nebude mít kašpárek diváky, nebude moci hrát pro koho divadlo. Zdá se to přetažené za vlasy, ale je to tak. Psi v těchto situacích touží po pozornosti a pokud mu dáváte to co bylo uvedeno výše mezi chybami vůdců, dostává pes přesně to po čem touží. Pokud psa lákáte v dobré víře, že se k vám přiblíží, svou intonací mu naopak dáváte najevo, že se vám tato hra líbí. Přílišné emoce tedy nejsou opravdu ku prospěchu, protože i rozčilování a láteření psa nebude motivovat vám aport donést. Východiskem tedy může být ignorace a váš odchod mlčky ze situace. Budete se divit, ale už jen to, že psovi odepřete pozornost a ukážete záda může ve psu vyvolat touhu vás následovat.

U některých psů stačí, když si tiše dřepnete zády od něj.

Náhle jste pro svého psa nečitelní a on neví co se děje a začne vás následovat. Této situace využijeme a pochválíme jej ve chvíli, kdy se za vámi rozejde/rozběhne. Nevadí, pokud v prvních fázích upustí aport a rozběhne se za námi. I tak dostane pochvalu po návratu. Chceme ho přeci jen motivovat, aby přiběhl k nám. S tímto správným chováním využijeme možnosti použití slovního povelu ke mně nebo přivolání na píšťalku.

Pes více kořistnický 

Pokud má pes velmi silný kořistnický pud a není mu odměnou naše pozornost, můžeme jej naučit, že po návratu s aportem dostane výměnou jiný      předmět/odměnu. Odměnu si každý pes určuje sám. Pro takové psy, kteří se horlivě vrhají po aportu je právě tento předmět odměnou vysoké hodnoty. Pro někoho to může být pamlsek, či milovaná hračka. 

U psa můžeme na začátku aplikovat stejný postup, jako byl popsán v prvním bodu. Tedy nežádoucí chování budeme ignorovat otočením se od něj a odchodem. Pakliže psa naše nové chování zaujme a rozběhne se za námi, můžeme mu za odměnu odhodit oblíbený předmět ve chvíli, kdy pes dobíhá k nám. Asi si říkáte co se děje s aportem, který pes právě nese. Ten bývá často vyplivnut nebo pes proběhne s aportem k čerstvě pohozenému aportu. U nápravy tohoto chování se nyní nebudeme soustředit na předávku, která musí být dotažená zvlášť. Nelze řešit dva problémy naráz a za mě je rozhodně návrat důležitější než předávka, která se doladí odděleně.V těchto situacích velmi pomáhá psa naučit probíhat s aportem mezi nohama vůdce. Tento trik světle naučíte jak na aport, tak na pamlsky při běžném přivolání. Cílem tohoto triku je, aby si pes zautomatizoval přiběhnutí těsně k vám.

Správné chování, tedy když pes přibíhá s aportem nebo probíhá mezi nohama, podpoříme přivolávacím povelem.

Pamatujte, že stačí pouze pár úspěšných opakování v rámci jednoho tréninku a další pokusy nechejte na nový den. Častým opakováním byste mohli docílit větší chybovosti.

Výše popsané byly mezifáze finálního cviku, který má být dotažen po konečnou předávku aportu do ruky.

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Máte doma přinašeče který nepřináší? I to se může stát. Ať už špatným tréninkem, neúmyslnou chybou nebo dědičnými predispozicemi. Vše se dá v jisté fázi vývoje mladého psa napravit. Je třeba však jednat okamžitě, s opatrností a s velkou mírou trpělivosti.

Metod jak rozaportovat psa je mnoho a jako u každého problému, i zde platí, že na každého psa funguje něco jiného, neb každý je originál. Proto tento návod neberte jako dogmatický postup řešení tohoto problému, ale jen jako jednu z variant, kterou můžete se svým ne-přinašečem zkusit, pokud je váš pes silně motivovatelný na žrádlo.

Na trhu je již známá výcviková pomůcka, kterou známe jako “Snack dummy”. Snack dummy jsme zařadili do nabídky od firmy Dog&Field (v originálním názvu Reluctant Retriever dummy), která slouží k rozpracování psa neochotného uchopit cokoliv do mordy. Můžeme jej použít k nácviku aportu tzv. od konce, kdy psa naučíme aport první držet ještě před tím, než jej začneme odhazovat, nebo jej můžeme rovnou odhazovat u psů s předpokladem, že aport okamžitě uchopí.

Co je to Snack dummy?

Tento dummy má tvar klasického a však malého dummy, tedy předmětu z látky válcovitého tvaru, který má vyjímatelnou výplň a zip pro snadné uzavření. Tento dummy se plní oblíbenými pamlsky vysoké hodnoty, ke které se pes bude chtít dostat, případně si bude chtít kořist odnést. Právě této situace můžeme využít k přípravě psa neochotného brát cokoliv do mordy ku našemu prospěchu.

Pojďme se tedy podívat na jeden z možných postupů nácviku uchopení aportu u psů, kteří jsou neochotní cokoliv brát do mordy a nosit.

Vyjmeme výplň ze Snack dummy. Tuto výplň však nevyhazujte. V budoucnu jí budeme do dummíku vracet zpět.

Dummy naplňte oblíbenými pamlsky nebo krmivem.

Psovi opakovaně nabídněte pamlsky přímo z dummy nebo mu je můžete ukázat, že je z dummy vytahujete. Tím zvýšíte zájem o předmět.

Zapněte zip a dummy držte v rukou, nebo ho nechte ležet před psem na zemi. Tyto okolnosti záleží na předešlých zkušenostech psa s uchopováním aportu.

 Když se pes bude snažit k pamlskům v dummy dostat, odměňte ho tehdy, když uchopí aport do mordy. Jsou však psi, kteří ztrácí trpělivost při neúspěchu, proto můžete méně motivovatelného psa odměnit již v momentě, kdy se dotýká aportu čumákem. 

V druhé fázi cviku, tedy o mnoho lekcí dále, budeme po psovi chtít, aby dummy udržel v mordě déle. Na začátek stačí pouze uvolnění rukou z aportu. Poté pouze sekunda, kdy aport v mordě udržel.

Až bude pes v úchopu úspěšný po dobu několika tréninků, můžeme vrátit zpět do dummy výplň. Aport bude stále napachovaný pamlskem nebo krmivem, proto bude pes nadále motivován. 

Třetí fází cvičení držení dummy bude přidání nového nenapachovaného předmětu. V jedné tréninkové lekci však použijeme i nadále náš zapachovaný snack dummy. Příklad, psovi dáme uchopit 2x snack dummy, 1x nový dummy a poté 1x snack dummy. Těmito úspěšnými pokusy můžeme naši lekci ukončit. 

Je důležité podotknout že množství opakování v průběhu jednoho tréninku nevede vždy k úspěchu, ale k větší pravděpodobnosti chybovosti.

 Zvykne li si pes na předmět v mordě, můžeme se posunout k tréninku zvedání předmětu ze země a přinášení zpět k nám. Této problematice se věnujeme v naší knížce Příprava malého přinašeče. 

 Přejeme všem štěstí a trpělivost.

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Proč mít píšťalku

Výhodou píšťalky je především její dosah na velkou vzdálenost i za zhoršených povětrnostních podmínek, kterou vašim hlasem nikdy nedosáhnete. Píšťalkou nelze tak snadno přenášet emoce, což je v některých vyhrocených situacích také ku prospěchu.

Na píšťalku se můžete naučit pískat různé série hvizdů, takže svého psa můžete naučit v závislosti na hvizdech mnoho povelů (ke mně, zastav se, hledej, změna směru atd).

Pojďme si tedy probrat svět píšťalek a trochu se v nich zorientovat. 

Materiál

Píšťalky se vyrábí z mnoha různých materiálů. 

Plast - Nejčasteji se setkáme se sériovou výrobou z plastu. U nás na stránkách naleznete nejoblíbenější píšťalky značky ACME, které se vyrábí ve Velké Británii.

Jejich výhodou je snadné užívání i pro naprosté začátečníky a snadná nahraditelnost při ztrátě. 

Kov - Kovové píšťalky jsou specifické svou nízkou frekvencí. Jejich nevýhodou však je horší uživatelská přívětivost, kdy se na ní hůře pískají různé série hvizdů. Výhodou je snadná nahraditelnost při ztrátě.

Paroh, nábojnice - Těmto dvoum typům píšťalek se budeme věnovat okrajově. Z těchto materiálů si obvykle zručnější kutil vytvoří píšťalku sám. Nevýhodou však je jejich originalita zvuku, kterou při ztrátě píšťalky nelze nahradit. 

Frekvence

Nyní se zaměříme na plastové píšťalky firmy Acme, které mají několik frekvencí.

Obecně se dá říct, že je jedno, jaké plemeno vlastníte. Je pouze na vás, jakou frekvenci si pro svého psa zvolíte.

Jak je to s užíváním frekvence píšťalky více lidmi?

Je úplně jedno, zda mají lidé ve vašem okolí stejnou frekvenci píšťalky jako vy. Pokud máte psa dobře naučeného na určitou sérii hvizdů, bude pes dobře reagovat na vaše pokyny. Máme odzkoušeno, že při při pískání stejných sérií hvizdů od dvou rozdílných osob se psi dokážou zorientovat na svého majitele.

211 ½, 210 ½ , 212 - Tyto tři frekvence jsou nejprodávanější a nejběžněji užívané píšťalky pro celou škálu uživatelů. Liší se svým dosahem, kdy 212 - tzv. Field trialová píšťalka má silnější a intenzivnější dosah. Pro konstantně znějící sérii hvizdů je však potřeba do ní silněji foukat. Proto vždy úplným nováčkům mezi píšťalkami vřele doporučujeme 211 ½. 

Dvoutónové píšťalky - pro náročnější uživatele, zde jsou dvoutónové píšťalky 641 a 640, které mají dva samostatné náustky, z nichž jedna je s trylkem pro vytvoření specifického zvuku.

Píšťalka s trylkem - tato píšťalka je opět typická tím, že je uvnitř zabudována kulička, díky které při foukání do náustku dochází k typickému trylkovému zvuku. Tento zvuk můžete použít pro samostatný povel (př. ke mně, nebo hledej) nebo z něj vytvořit sérii hvizdů. Z frekvencí, které mají trylek je nejpoužívanější píšťalka 210. Z píšťalek s opravdu intenzivním zvukem jsou poté určeny píšťalky ACME Thunderer, které jsou používány i ve sportu (př. fotbal)

Ovčácké píšťalky

ovčácké píšťalky jsou samostatnou kapitolou. Pro jejich užití je zapotřebí značného cviku. 

Tyto píšťalky se vyrábí ze dvou druhů materiálů, a to plast nebo kov. 

Jak se ovčácká píšťalka používá?

Píšťalka se vloží do úst rovnou stranou dovnitř a obloukovou částí se drží mezi zuby/rty. Jazyk se opře o klembu ústní dutiny a foukne se. 

Tato dovednost vyžaduje značný cvik. Ale výsledkem může být nekonečná série melodických zvuků sloužících k povelování psa.

Jak svého psa naučit reagovat na píšťalku?

Jeli pro vás píšťalka naprosto nová pomůcka, určitě se vám bude hodit i pár tipů, jak svého psa naučit co nejefektivněji na píšťalku reagovat.

• Vyberte si povel/y, který chcete na píšťalku používat - ke mně, zastav se, hledej, změna směru atd.
• Vymyslete si sérii hvizdů, který bude povel představovat;
  např. pí pí pí - přivolání, krátké ostré píp - zastav se, píšťalka s trylkem nebo jinak znějící série hvizdů - hledej.

Pro příklad si představíme zařazení píšťalky k povelu "ke mně"

Psi se skvěle učí spojováním povelu s danou činností. Proto je ideální situaci nastavit tak, aby byl pes přivolán v momentě, kdy k nám sám přichází/přibíhá. Před již známý povel Ke mně/oslovení přidáme serii hvizdů, kterou jsme si pro tento povel vybrali a pak vyslovíme i starý slovní povel. Psa po návratu k nám odměníme. Po čase začne pes reagovat na píšťalku, která zazní jako první a starý slovní povel můžeme vyřadit. 

Další variantou je spouta přivolávacích her. Jako například po zapískání na píšťalku prohodit mezi našima nohama pamlsek. Po tom co pes pro pamlsek proběhne pod nohama opět od psa couvneme a celý cvik několikrát zopakujeme.

Tip: pokud ještě nemá pes zažitý povel v prostředí bez vzruchů, (např na zahradě), nesnažte se jí používat v situaci, kdy je velká pravděpodobnost, že na povel nebude pes reagovat.

Emergency recal

Můžeme přeložit jako nouzové přivolání. Toto přivolání slouží k odvolání psa od jakékoliv situace (např. stopa zvěře) a vyžaduje spoustu času a trpělivosti ze strany majitele. Jde o zvuk, jiný než klasické přivolání, které se používá pouze za výjimečných situací. Této reakce obvykle bývá docíleno tréninkem, kdy se za tohoto zvuku pes odměňuje něčím vyjímečným, např. pochutina, kterou pes opravdu miluje.

Mezinárodní mistrovství ve Working testech retrívrů

IWT je mistrovství Evropy ve Working Testech retrívrů. Koná se každoročně, přičemž za jednotlivé státy FCI nestartují jednotlivci, ale tříčlenné týmy. IWT hostuje každý rok jiná členská země FCI.

Vítězné týmy IWT 2024: 1. místo Dánsko 1 - 519b, 2. místo Itálie 2 - 514b, 3. místo Finsko 3 - 506b

Národní týmy

Národní týmy se musí ve své zemi nominovat, například se v předchozích měsících před přihlášením na IWT dobře umístit v Open třídě (nejvyšší třída), nebo uspět v některé nominační soutěži. kterou určí daná země . Pokud není v zemi nominace podmínkou, může se přihlásit kdokoliv. V ČR zatím není stanovena žádná podmínka pro nominaci na IWT.

Tým je složen ze 3 vůdců a 3 psů. Povolen je i 4. náhradník, který může zastoupit například háravou fenu nebo zraněného psa. Tým si volí kapitána, který jedná a vystupuje za tým. Startujícím jsou přiděleny startovní čísla, ale protože jsou v týmu tři, jsou osoby od sebe rozlišeny např. 5A, 5B a 5C. Všichni zúčastnění musí mít občanství dané země. 

Free týmy

Maximální počet národních týmů jsou 3 týmy za jednu zemi. Pokud kapacita soutěže dovolí, spustí organizátor přihlašování pro tzv. Free týmy. Umožní tak soutěžícím dostat se do soutěže pokud na ně ve 3 národních týmech nezbylo místo. Free týmy však musí být také složeny z vůdců jednoho občanství.

Organizace

Zorganizovat takovou masivní akci není vůbec jednoduchý úkol. K uspořádání musí být využita rozsáhlá honitba s dobrou dostupností a zázemím v okolí pro velké množství startujících a pomocníků. V posledním ročníku 2024 se zúčastnilo 126 osob v týmech, k tomu organizátoři, velký počet diváků, rozhodčí, pomocníci a organizátoři. Všichni tito absolvovali stovky a tisíce kilometrů, aby se soutěže mohli zúčastnit či pomoc s její organizací.

Zkušený tým organizátorů vždy vytipovává a kontrolujte lokality pro jednotlivé disciplíny ještě před příjezdem rozhodčích. Disciplíny a cesty k nim jsou dobře označeny jak pro startující, tak diváky. Na některé disciplíny bývá zajištěn i převoz startujících na různých vlečkách, stejně jako na honu. Disciplíny bývají od sebe vzdáleny tak, aby se navzájem nerušily. Lokalita by měla poskytovat dostatek prostoru a stínu pro čekající týmy. Často je součástí katalogu startujících mapka terénu s vyznačenými trasami a jednotlivými lokacemi disciplín. 

Akce si vyžaduje velkou kapacitu pomocníků. Na každé disciplíně s jedním rozhodčím pracuje několik stevardů a pomocníků (minimálně 4 osoby). Organizačně i technicky musí být osoby bezchybně sladěni tak, aby podmínky pro jednotlivé týmy byly pokud možno rovnocenné.

Několik dní před soutěží již organizační tým jede na plné obrátky. Soutěžící si v pátek přijíždí pro startovní čísla a při uvítacím ceremoniálu/večeři jsou představeni rozhodčí a dozvídají se některé organizační detaily, které jsou zároveň předem zveřejněny v propozicích. Hlavním komunikačním jazykem po celou dobu soutěže je angličtina.

V sobotu a neděli, kdy probíhá posuzování v rámci soutěže. Organizační tým, zajišťuje catering všem účastníkům, pomocníkům a rozhodčím. Sobotní večer pak patří společné gala večeři všem zúčastněným, kdy jsou zveřejněny průběžné výsledky a zároveň se jedná o místo, kde se podporuje vzájemné poznávání/setkávání lidí z celé Evropy. V neděli odpoledne probíhá vyhlášení finálních výsledků a předání cen a diplomů.

Rozhodčí a posuzování

Pro tuto vrcholovou soutěž jsou zváni mezinárodní rozhodčí s aprobací pro posuzování Field Trial (A a B panel) nebo Working Test a je zvykem, aby byl k posuzování přizván alespoň jeden mezinárodní rozhodčí ze země, která IWT pořádá.

Obvyklý počet rozhodčích je 6. Bývá zvykem v sobotu sestavit 6 disciplín a v neděli 4. Počet disciplín a rozhodčích je však na organizátorovi (podle řádu FCI by mělo být zahrnuto alespoň 5 testů).

Na každé disciplíně si rozhodčí připraví 3 úkoly se 3 aporty, které má tým vypracovat. Rozhodčí vysvětlí na disciplíně úlohu. Stává se však, že si svolá pouze kapitány týmů a úlohu vysvětlí jim. 

Je pouze na rozhodčím, zda jednotlivé aporty určí konkrétnímu členovi týmu nebo nechá tým, aby se rozhodl, kterého psa pošle pro který aport. Tuto skutečnost řekne rozhodčí před disciplínou. Disciplíny, kde si může tým vybrat pro jaký aport pošle kterého psa, dává týmu dobrou taktickou pozici  v případě, že zná silné a slabé stránky jednotlivců v týmu.

Rozhodčí posuzují výsledky jako klasické WT s maximálním bodováním 20 bodů za aport. Pokud pes aport nepřinese nebo je odvolán, hodnotí se jeho práce 0. Pokud byl 0 ohodnocen 1. nebo 2. aport z celkových 3, je pro nepřinesený aport poslán následující týmový pes. Může se tedy stát, že u těžkého aportu jsou vynulování všichni tři členové jednoho týmu.

Nula však neznamená konec soutěže. Body všech tří se sčítají a zůstávají dale hodnocení.

Protože se jedná o týmovou soutěž, rozhodčí dovolují týmu si radit a komunikovat mezi sebou.

V letošním roce se konaly IWT v Německu poblíž Rabenau. Na startovní čáru nastoupilo 42 týmů z 16 zemí.

Příští rok, bude IWT hostit Belgie 5.-6.4.2025. Určitě každému nadšenci pro práci retrívrů doporučujeme tuto vrcholovou soutěž zhlédnout, je to neskutečný zážitek.

Týmy reprezentující ČR: 

Czech Republic 1, kapitán Táňa Incédi, celkové 35. místo, 336 bodů                                                                                                      

Táňa Incédi + Dol Blathanna Dark Lavondyss - 140b                               

František Šíma + Dexter Dark Lavondyss - 92b                                         

Michal Dvořáček + Aerlig Ancha Sannur Rydgadur - 104b                       

Czech Republic 2, kapitán Dana Slabá, celkové 28. místo, 390 bodů

Dana Slabá + Waterfriend Hot Summer - 125b

Lucie Prchalová + Waterfriend Heavy Storm - 155b

Irena Wrobelová + Corrib Lady - 110b

Jak viděli IWT kapitáni jednotlivých týmů? Položili jsme jim rychlé otázky…

1/ Jak probíhala příprava vašeho týmu na soutěž IWT?

Táňa: Vesele! S klukama je strašná sranda a myslím, že jsme si jako tým neskutečně sedli a trénujeme spolu pravidelně každý měsíc. Ale teď k věci: snažili jsme se zaměřit na nedostatky konkrétních psů a vytáhnout výkon ještě výš.

Dana: IWT je vrcholná akce, takové týmové mistrovství Evropy. Tomu musí odpovídat úroveň výcviku psa, potažmo úroveň celého týmu. Takže příprava začíná již od štěněte . Ale v užším slova smyslu jsme se jako tým připravovaly asi  půl roku. Zpočátku individuálně doma, postupně jsme se začaly scházet 1-2x měsíčně ke společným tréninkům. V rámci přípravy jsme absolvovaly na konci dubna týmové WT  v Rakousku, které slouží jako kvalifikace pro rakouské týmy a mohly jsme si nanečisto vyzkoušet náročnost dvoudenní soutěže a naši aktuální připravenost.

2/ Jakým způsobem jste se jako tým rozhodovali, který pes bude plnit konkrétní úkoly během disciplín?

Táňa: Na většině disciplínách to bohužel nešlo, protože nám aporty určit rozhodčí. Ale kde nám byl výběr umožněn  jsme se vždy rozhodli podle schopností a možností psů, abychom nahnali body. Jeden pes je např. skvělý marker, druhý je lépe ovladatelný na velké vzdálenosti atd.

Dana: Ze společných tréninků a přípravných závodů jsme znalí silnějších i slabších stránek jednotlivých psů. Dopředu jsme tedy věděly, komu jde lepe marking, kdo je snadno ovladatelný při složitějším blindu, nebo komu bude víc vyhovovat jít jako první a kdo může čekat. Rozhodování na místě bylo bezproblémové. Přijely jsme jako tým a chtěly jsme co nejvíce bodů pro tým.

3/ Co bylo pro tým nejtěžším okamžikem a naopak, co vás při soutěži nejvíce potěšilo?

Táňa: Pro mě jako kapitána to byla špatný moment, kdy jsem nemohla poradit svému parťákovi kde leží aport, protože jsem měla kvůli členitého terénu špatný výhled a nemohla jsem se hnout z pozice. Jako tým jsme samozřejmě nesli špatně první den, kdy jsme hned na prvních 3 disciplínách schytali 4 nuly. V tu chvíli mi bylo už jasné, že bude těžké body dohánět, ale oklepali jsme se z toho.
Nejvíce nás potěšily právě disciplíny, kde jsme si mohli aporty určit a taktizovat a psi nám šlapali. Také nás neskutečně zvedl aplaus na sobotní disciplíně na vodě, kde vypadaly celé týmy.

Dana: Nemyslím si, že bychom měly nějaký vyloženě těžký okamžik. Nicméně na konci prvního dne a definitivně po první disciplíně druhého dne jsme si musely říct, že na nejlepší nestačíme. Ale kromě nepovedených aportů jsme každá měla  i podařené úlohy, které nám udělaly radost a na předposlední úloze IWT jsme dokonce dostaly jako tým pochvalu od rozhodčí. Mě osobně nejvíc potěšila pohoda a spolupráce v týmu.

4/ Jak hodnotíte úroveň českých psů/týmů v mezinárodní konkurenci? 

Táňa: Výsledek ukázal, že je je stále na čem pracovat, ale v některých českých psech i vůdcích rozhodně potenciál je. Když se ohlédnu do statistik IWT, tak ještě stále nemůžeme konkurovat zemím, kde je tento typ práce s retrívry hluboce zakořeněný, a kde mají širokou chovatelskou základnu. Pokud nás nadšence bude touha po zlepšení motivovat, tak věřím, že se jednou posuneme i na první desítku.

Dana: Letos se ani jeden z našich dvou týmů nemohl porovnávat s těmi nejlepšími. Důvodu je jistě více. WT nejsou snadná disciplína. Připravit psa na nejvyšší úroveň trvá několik let. Je třeba investovat nemalou finanční částku do pořízení vhodného psa, spoustu času a dalších finančních prostředků pak na trénink a závody, většinou v zahraničí. Dalším důvodem je určitě malá členská základna, respektive malý počet aktivních psů na vyšší úrovni a s tím souvisí i nedostatek zkušených trenérů. Například v Rakousku, Německu nebo Itálii se pořádají kvalifikační závody, na kterých se vyberou tři týmy, které mohou reprezentovat danou zemi. U nás tři týmy, které by ČR reprezentovaly, ani nepostavíme. Několik posledních let jsme dokonce nedokázali vyslat ani jeden tým na tuto prestižní akci. 

Tady mají velký dluh chovatelské kluby, které se až dosud k WT stavěly velmi rezervovaně. A také Retriever Sport CZ, organizace, která se věnuje pouze WT, v posledních letech zcela  rezignovala na výchovu a přípravu psů pro vyšší třídy.  

Moc si přeji, aby se situace brzy zlepšila, chovatelské kluby vzaly WT na milost, protože je to krásná, i když náročná, aktivita, ale bez dostatečné členské základny a kvalitního tréninku  se naše výsledky nezlepší.

Zaujala vás práce s dummy a chcete se dozvědět víc o Working Testech? Doporučujeme si přečíst článek zde.

Problémová předávka aportu

Předávka aportu je poslední fází celého cviku retrívra v přinášení. Správně vycvičený retrívr musí předat aport vůdci do ruky, aniž by ho před ním upustil nebo si s ním po cestě pohrával.

Ve výcviku se však velmi často setkáváme s problémovou předávkou. Pro správné naučení nebo pro nápravu se tedy na tuto část cviku musíme zaměřit samostatně, mimo učení jiných částí přinášení (vyslání na povel, dohledání aportu, rychlý návrat…). 

Naučení správné předávky vždy začínáme řešit nejprve v kontrolovaném prostředí mimo tréninkové prostory v terénu, ideálně doma, na zahradě, nebo na individuálních lekcích s trenérem. Pokud se nám cvik daří správně nacvičit doma, můžeme stejnou dovednost začít nacvičovat v tréninkovém prostředí a až to pes zvládne, tak teprve poté budeme spojovat předávku s ostatními fázemi přinášení.

Problémy s předávkou jsou velmi individuální, protože každý pes i páníček jsou originály sami o sobě. Nejde tedy standardizovat nápravu tohoto chování, každý případ si vyžaduje individuální přístup. Základem nápravy je zjištění problému. Ten se neskrývá pouze ve výcviku samotném, ale může vznikat už při situacích v každodenním soužití s naším čtyřnohým parťákem, např. při vzájemném hraní psa s dětmi a hračkou. 

Pojďme si uvést pár příkladů, se kterými jsme se na výcviku nejednou setkaly. 

 1. Pes je vášnivý aportér, každý den ochotně a rád aportuje hračku či jiný oblíbený předmět, který donese až ke mně a vyplivne mi jej k nohám. Já ho vždy zvednu a odhodím. Nyní se připravuji na zkoušky a pes mi s aportem dělá to samé co s hračkou.

V této situaci si pes spojil toto chování jako standard. Páníček či jiný rodinný příslušník si hračku vždy zvedl ze země sám, přinesení hračky k nohám mu stačilo. Pokud na tento způsob ukončení přinášení hračky páníček jednou přistoupil, je jasné, že je velmi pravděpodobné, že takto bude hra pokračovat i s jiným předmětem. 

Při nápravě je třeba vždy přistupovat k aportovanému předmětu stejně, ať už se jedná o oblíbenou aportovací hračku, dummy pro nácvik či zvěř.

Řešení: Protože pes byl vášnivý aportér a neměl s dalšími dílčími částmi práce problém, zaměřili jsme se pouze na konečnou fázi předání aportu do ruky. Páníčka jsme naučili jak se psem nacvičit aport od konce, laicky drž/pusť. V dalších fázích jsme psovi ukázaly hry typu “podávání různých předmětů ze země” atd. Až pes toto zvládl, začala být prodlužována vzdálenost mezi páníčkem a aportem. 

2. Můj pes není tolik nadšený z aportu během výcvikové lekce jako doma, kde rád nosí vše co mu odhodíme nebo nám různé předměty radostně nosí sám a drží je. Při výcviku se vrací zpět velmi neochotně a nakonec aport upustí když se pro něj natáhnu.

V tomto případě se pro psa mohla stát práce povinností, vytratila se v něm příliš brzy komponenta “řízené hry”. Například se po něm rychle vyžadovaly klidy u nohy při odhazování aportu, předsednutí s aportem, apod. Pes nezvládl nároky, který na něj byl počas tréninku kladen, jak ze strany vůdce, tak i trenéra a spojil si tlak mj. s aportovaným předmětem. Tím se u psa utlumila jednak radost z práce, která končila dalším tlakem při předávce. Vůdce vždy situaci řešil ve statické pozici, navíc po psovi vyžadoval sednutí. Pes tedy neměl nikdy důvod k páníčkovi spěchat, protože ho ještě čekal sekec disciplinární mazec při předávce. 

Řešení: Při nápravě jsme rapidně ubrali zbytečného tlaku na psa. Protože se jednalo o mladého jedince, nebyly příliš řešeny klidy, ty jsme dopilovali po vyřešení problému s chutí k návratu a předávce. Předávce velmi pomohlo, že se páníček po vyslání pro aport vzdálil a dřepl si k zemi zády ke psu. To psovi evokovalo uvolněnější atomosféru. Taktéž ruce páníčka zůstaly u těla. Pes tedy neměl tendence vyplivnout aport na gesto sápajících se rukou. Po doběhnutí psa k vůdci jsme aport okamžitě neodebírali, ale psa jsme pohladili po zádi a bocích. Ze psa i z majitele spadl tlak související s předávkou a pes se opět choval jako doma, když od radosti nosil páníčkovi papuč ke křeslu v celkové uvolněné atmosféře. Navíc si kontrolovaně kořist mohl nechat, což bylo samo o sobě odměnou. Nebyla vyžadována pevná pozice při předávce.

3. Pes pracuje rád, ale v rychlosti mu aport padá z tlamy. Často mu padá i při předávce.

Retrívři byli od začátku ceněni pro tzv. měkkou mordu, kdy ulovenou zvěř musí držet jemně, aby jí nepoškodili. Pes v tomto případě byl velmi mladý retrívr, který měl s majitelem opravdu hezké pouto. Vždy se snažil dostat se k páníčkovi zpět tak rychle, jak jen to bylo možné. Bohužel aport chytal vždy jemně a po cestě mu několikrát vyklouzl z tlamy. 

Řešení: Pro nápravu jsme zvolili velmi měkký dummy. Pes rychle nabral zkušenost, že tento dummy musí stisknout pevněji, aby mu nevypadl. Zároveň se odchytával použitý typ dummy i z hlediska šířky a váhy. Některým psům pomůže v pevnějším úchopu jen změnit typ dummy. Mnohé také vyřeší čas, u velké části mladých psů vypadávání dummy samo povinne. Při přechodu na trénink se zvěří již měl pes pevnější úchop, který se navíc zdokonalil na lovu na tzv. křídlovaných bažantech, tedy zraněných bažantech, kteří při puštění z mordy jsou schopni ulétnout - pes se naučil, že musí aport lépe držet v mordě, aby mu “neuletěl”.

4. Dřív měl problém s předávkou, teď už aport předává. Ale posledních pár metrů přede mnou hodně aport překusuje. Já se ho snažím korigovat hlasem, ale je to stále stejné ne-li horší. 

Opět i v tomto případě překusování značí velký psychický tlak na psa. Majitel psa naučil psa předávku, ale to ve psu zanechalo informaci, že byť vykoná práci v terénu sebelíp, při přiblížení k majiteli přijde tlak. Proto si svou frustraci kompenzoval překusováním. Zde bychom poukázali i na chybu špatného načasování povelu “drž”, který majitel na psa vykřikl vždy, když pes začal aport překusovat. Pes si toto slovo nespojil s povelem (tedy s korektním držením aportu), ale se svou frustrací, proto při povelu překusoval ještě více. 

Řešení: Při nápravě jsme vyřadili povel “drž” ze slovníku a psa přeučili na jiný povel, který jsme zařadili pouze tehdy, kdy ho pes vykonával správně, tedy když byl jeho úchop klidný. Pes měl velmi silný kořistnický pud, proto nám také pomohlo odhození druhého aportu za odměnu a probíhání mezi nohama vůdce, které ještě i urychlilo návrat psa s aportem.

Jak jste se mohli dočíst, případy měly velmi individuální řešení a všechny byly nakonec dotaženy k provedení předávky aportu do ruky. 

Bohužel se stále setkáváme s klienty, kteří mají problém a cvičí disciplíny tak, jak by to mělo vypadat na zkouškách, což způsobuje, že mají tendence odebírat aport s mordy příliš rychle, vždy vyžadují předsednutí či přesnou pozici při předávce a aportování řeší příliš rigidně až roboticky. Trénink psa má mnoho fází a ty mají další mezifáze, které se dají trénovat samostatně a třeba i velmi zábavně. Pokud se nápravě konkrétní fáze nevěnuje čas a řeší se v celku, bude zlepšení minimální nebo se na jeden problém nabalí další.

Mnoho typů na učení konečné předávky, komplikací s předávkou a typy na hry a řešení najdete v naší knize Trénink s retrívrem - Příprava malého přinašeče.

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Tollingy a tolling testy jsou tak trochu neznámými slovy ve světě uplatnění loveckých psů. Mnozí mezi námi vůbec netuší, co si pod tímto pojmem představit. Naopak zvídavější majitelé retrívrů si s tímto slovem pohrávají ve svém slovníku jako s cizincem, který přijel na zkušenou z tajemného kmene ukrytého kdesi na severu. Ovšem to neplatí o aktivních majitelích retrívrů “tollerů”, kteří mají toto podivné slovo plně integrováno do svého slovníku a mnozí z nich již plně ochutnávají tento zajímavý způsob aktivity, při nichž “zrzavé tolleří lišky” plní přesně to, pro co byly vyšlechtěny. Pojďme tedy spolu s Petrou Peškovou, chovatelkou tollerů a zároveň osobu zasvěcenou do tolling testů, nahlédnout pod pokličku tajemného kmene, který pomalu a jistě rozšiřuje svou základnu i na území České republiky.

 Petro, mohla byste nám na úvod říci, co to tajemné slovo “tolling testy” či “tollingy” vůbec znamená?

 Tolling testy jsou lovecké zkoušky šité na míru rase Nova Scotia Duck Tolling Reretrívrům, neboli “tollerům”. Tyto testy vycházejí z toho, k jaké práci byl toller vyšlechtěn. Jsou nastaveny v souladu s praxí uplatňovanou ve  Švédsku, které je zemí původu těchto testů a kde se tento prastarý způsob lovu vodního ptactva stále aktivně používá. Specifikum tohoto způsobu lovu tkví zejména ve způsobu lákání ptactva na dostřel lovci tollerem, který byl vyšlechtěn tak, aby svým vzhledem co nejvíce připomínal lišku, hlavního predátora vodních ptáků, a byl pro ně neodolatelně zajímavý.

 Právě tato část lákání vodního ptactva, která je jednou z nejdůležitějších částí tolling testů i praktického lovu, se nazývá “tolling”. Pokud totiž toller žádné ptáky nenaláká, není žádný lov!

 Můžete čtenářům více přiblížit, jak ono tajemné lákání ptáků tollerem vypadá a z čeho vzešlo?

 Tolling vymysleli dávní lovci, když pozorovali lišky při lovu vodních ptáků. Všimli si, že když například kachny sedící na vodě vidí po břehu pobíhat lišku, nemají důvod se jí bát – neskrývající se predátor v přírodě totiž znamená jen minimální riziko. Navíc je činnost lišky pro kachny zajímavá a to natolik, že mají tendenci se k ní přiblížit, aby na její počínání lépe viděly. Přiblížení kachen ke břehu pak využívá druhá liška schovaná v úkrytu, pro kterou je tak mnohem snazší připlouvající kachny ulovit. V lidském pojetí tohoto lovu supluje pobíhající lišku pes, který ji svým vzhledem výrazně připomíná. Skrytou lišku naopak představuje lovec, který ve vhodné chvíli na připlouvající kachny může ulovit.

 Zajímavostí je, že lov pomocí tollingu je individuální lov, účastní se ho pouze jeden lovec a jeho pes. Samotný tolling v praxi vypadá tak, že se několik dní před plánovaným lovem na břehu jezera natáhne maskovací síť, za kterou se později schová lovec. Síť se instaluje s předstihem, aby si na ní ptáci zvykli a nebáli se ji. Využít se ale dá samozřejmě i přírodní úkryt, křoví nebo rákosí. V den lovu se lovec se psem nenápadně připlíží za síť. Pes musí být při příchodu na místo lovu stoprocentně ovladatelný. Nesmí ptáky vyplašit, takže nesmí utéct do vody a nesmí se o zdravé a živé ptáky na hladině vůbec zajímat. Lovec zůstává skrytý za sítí a zpoza ní hází po břehu psovi drobné aporty nebo hračky, které mu pes nosí zpátky. Kachny z vodní hladiny vidí jen „lišku“ pobíhající po břehu tam a zpět a její počínání je fascinuje natolik, že se na něj prostě připlují podívat blíž.

V momentě, kdy jsou kachny na dostřel, dává lovec psovi povel ke klidu - pes si sedne nebo lehne za sítí, musí ve vteřině přepnout ze 100% výkonu do 100% útlumu a dát lovci prostor a klid pro jistou ránu. Pokud kachny ztratí zájem a začnou odplouvat, z výstřelu sejde a je nutné, aby pes pokračoval v lákání. Možná je na místě zmínit, že tento způsob lákání funguje dokonce i na české kachny, jak jsme se již párkrát přesvědčili na neoficiálních tolling testech, které se už v Česku několikrát pořádaly. 😊

Tolling je však jednou z důležitých částí tolling testů. S čím se v tolling testech můžeme setkat dále?

 Jak už jsem uvedla, tolling test simuluje původní způsob lovu vodního ptactva a asi největší rozdíl oproti loveckým zkouškám nebo working testům tak, jak je známe z České republiky je, že pes absolvuje celý test najednou. Musí být tedy schopen pracovat nepřetržitě 20, 30 nebo 40 minut a přinést třeba 15 aportů, podle úrovně testu. Během této doby se střídá maximální výkon s jeho naprostým útlumem. Pes musí jak spolupracovat se svým vůdcem, tak samostatně vyhodnocovat situace a řešit je. Jedná se tedy o poměrně náročný test, který psa skutečně prověří po mnoha stránkách.

V každém testu musí pes prokázat, že dokáže nalákat ptáky na dostřel lovci, že se nebojí rány, ani různorodého terénu, že střelené kusy dokáže přinést z vody i ze souše, že umí prohledat určenou část porostu, že v něm dohledá a přinese střelenou zvěř, či že se lovcem nechá navést do místa, kam padl kus a ten mu následně donese. Většina disciplín je, více či méně, podobná běžným retrívřím disciplínám na první pohled by je mohl vykonávat jakýkoliv retrívr.

 Tak proč tedy tolling testy mohou absolvovat pouze tolleři?

 Jde především o výše zmíněný tolling, který je nejdůležitější část testování. Správný tolling musí být pro ptáky zajímavý. Pokud pes bude místo běhání po břehu jen chodit, ptáky to určitě nezaujme, stejně tak jako stereotypní rychlý běh. Na kachny nejlépe působí, pokud pes po břehu poskakuje, s hozeným aportem si pohrává a prostě předvádí pořádnou ptačí show 😊. Není to tedy jen tak nějaké hračičkování na břehu jezera, ale poměrně velká věda 😊. K tomu je potřeba i určitý vzhled připomínající lišku a toto vše je dáno pouze tollerům. Ovšem to by Češi nebyli Češi, takže v ČR proběhl i srandatest, jak by asi tolling bavil ostatní retrívří plemena. Goldeni i labíci si nevedli vůbec špatně, otázkou ale je, jestli by to bavilo i kachny 😊.

 Takže se ukazuje, že tolling testy sedí tollerům mnohem více než klasické zkušební řády pro retrívry?

 Ano. V minulosti švédští lovci při práci s tollerem čím dál více zjišťovali, že klasické zkušební řády pro retrívry tollerovi, vzhledem k jeho odlišnému způsobu práce, nevyhovují. Většina retrívrů totiž byla vyšlechtěna pro hromadné hony například v bažantnicích a lákání lovné zvěře nemají v popisu práce vůbec. Toller je sólista a kašpárek a aby rozehrál všechny svoje přirozené vlohy, potřebuje pro to úplně jiné podmínky.

 Plně se ztotožňuji s názorem vynikajícího švédského rozhodčího Sverkera Haraldssona, který říká, že pohromou pro tollera bylo přidání posledního slovíčka do názvu plemene. Toller tak byl zaškatulkován mezi retrívry, ačkoliv je jeho práce dost odlišná a výcvik i posuzování jeho výkonů podle zkušebních řádů pro retrívry je přinejmenším zavádějící. Tohle všechno mělo za následek skutečnost, že se lovecké práci a loveckému výcviku s tollerem věnovalo jen velmi málo lidí a reálně hrozilo, že vynikající pracovní vlohy u tohoto plemene prostě vymizí. Švédská parta nadšenců a příznivců tollera se ale odmítla s touto skutečností smířit, a tak vytvořili test, který je tollerovi šitý na míru a pomáhá v plemeni zachovat a dále rozvíjet vlohy, které mají velký podíl na tom, že je toller tollerem.

 Kde jsou aktuálně tolling testy nejpopulárnější?

 Na tuto otázku existuje jednodílná odpověď – Ve Švédsku, v místě zrodu této úžasné aktivity. Toller jako takový sice pochází z Kanady, nicméně jakýsi neoficiální evropský patronát nad plemenem má právě Švédsko. Ve Švédsku se na tollery, a hlavně práci s nimi, chovatelé hodně zaměřují. Tato země se může pochlubit největší populací tohoto málopočetného retrívra v Evropě. Švédsko je zemí nekonečných vodních ploch, nepřeberného množství vodních ptáků, zemí individuálních lovců a toller tak zde může být používán ke své původní práci v její takřka nezměněné formě.

 Můžete nám více přiblížit historii tolling testů?

První tolling testy se pořádaly ve Švédsku v dubnu roku 2007. V prvním roce bylo uspořádáno 5 tolling testů, kterých se zúčastnilo 55 týmů. O 12 let později, v rekordním roce 2019, před omezením souvisejícím s Covid-19, to bylo během roku již 37 tolling testů, kterých se zúčastnilo téměř 500 týmů. To je neuvěřitelný pokrok!

 Zajímavostí je, že zkušení švédští rozhodčí FCI pro lovecký výkon označují tollera za plemeno s nejrychlejším a nejvýraznějším zlepšením pracovního výkonu mezi všemi španěly a retrívry ve Švédsku za poslední dobu.

 V současné době se u tolling testů jedná o FCI uznanou loveckou zkoušku, kterou jako oficiální mezinárodní zkoušku pro tollery zavádí čím dál tím více okolních zemí. Oficiální tolling testy se tak například konají i v Norsku, v Dánsku, v Belgii, ale už i třeba v sousedním Německu.

 Pojďme zpět k tolling testům, o kterých zejména má být tento článek. Co je potřeba k přípravě na tolling testy a kdo mi s tím může pomoci?

 Mám psát, že je potřeba toller? 😊 Tak tedy kromě vlastnictví psa je dobré se nejprve seznámit s teorií, nastudovat si popisy jednotlivých disciplín a zkušební řád. V České republice se TT věnuje zatím jen jediná organizace – zájmový spolek Toller klub CZ, na jehož webových stránkách jsou veškeré zmíněné materiály k dispozici. Určitě se vám bude hodit někdo zkušený, kdo už na TT trénuje nebo si je už i vyzkoušel na ostro. I v tomto případě je dobré se obrátit na Toller klub CZ, ten totiž pořádá už od roku 2017 neoficiální TT v ČR, které posuzují oficiální zahraniční FCI rozhodčí, pořádá rovněž během roku mnoho nácviků a tréninkových akcí pod vedením renomovaných trenérů.

 Dále samozřejmě budete potřebovat i vybavení. Pes po celou dobu testu pracuje na volno, tudíž není potřeba používat žádné speciální obojky a vodítka. Stačí vám obyčejná moxon smyčka, na které psa na test přivedete. Vůdce potřebuje píšťalku, pomocí které můžete navigovat psa a pomáhat mu v terénu.

 Dále sebou musí mít alespoň dva předměty (aporty) pro tolling: Jako úplně nejvhodnější se jeví tzv. dummybally, jakési malé váčky, naplněné materiálem, díky kterému případně i plavou. Nicméně dost záleží i na psovi, co bude preferovat. Mělo by to být něco, co má pes rád, s čím si rád hraje a co vám rád přinese zpět.

Tolling je vlastně hra, ale s pravidly, proto na něj není dobré používat klasické dummy – ty jsou určené pro aport, a ne na hraní. Dobré nejsou ani klasické hračky, se kterými si pes doma hraje, okusuje je, ale nenosí je zpátky. Takže je dobré zvolit nějaký druh předmětu, který pak bude používán jen pro tolling. Je dobré mít připraveno i více předmětů různých hodnot pro podporu motivace psa dle potřeby. Například moje fena Armína miluje tenisáky, ale na tolling pro ní používám dummybally, Armína má velký tah na práci a pokud se mi stane, že jsou kachny na dohledávce založené tak, že je Armína ucítí už při tollingu, bude se snažit tolling co nejvíce odbýt, aby mohla pro kačenky. Takže přesně v tomto bodě je na mě, abych dummybally vyměnila za tenisáky a tím Armínu namotivovala k lepší práci při tollingu. Obecně se ale míčky na tolling moc nedoporučují, protože odskakují a mají tendenci spadnout do vody nebo se někde ztratit. Předmět pro tolling by také neměl být nijak rušivý, takže by například neměl pískat.

 Další důležitou proprietou je maskovací síť. Není nutné ji mít doma, v terénu může být využíván přírodní kryt, nicméně pes by se měl se sítí určitě seznámit dříve než na zkoušce.

 No a poslední věcí, kterou budete potřebovat, jsou aporty pro dohledávku a těch budete potřebovat opravdu hodně, protože jen na dohledávce pes dohledává a přináší až 5 aportů. Pokud vůdce nechce používat zvěř, použije nejlépe klasické dummy. Co se týče zvěře, je potřeba trénovat na všech možných dostupných druzích kachen a rozhodně psa seznámit i s husami. Na TT ve vyšších třídách se toto bude hodit.

 Poslední, ale možná nejdůležitější věcí, jsou vhodné terény pro trénink. Je potřeba používat zajímavé a členité vodní plochy s ostrůvky a zálivy, bujnou vegetací kolem i ve vodě, s popadanými kmeny do vody, se skálami a kameny pod hladinou, mokřady a bahnisky, zkrátka fantazii se meze nekladou 😊.

 Jaké třídy/kategorie jsou na tolling testech a co obsahují jednotlivé kategorie?

 Oficiální švédské TT mají vlastně 4 různé výkonnostní třídy. Ve všech třídách se pracuje se zvěří a všechny třídy začínají tollingem.

 První výkonnostní kategorií je NKL – třída začátečníků, tady pes pracuje pouze s kachnami a zkoušet se může marking a dohledávka, pokud pes splní dané podmínky, postupuje do OKL.

 OKL – třída otevřená. Zde pes pracuje s kachnami, ale může už pracovat i s husou, tady se k markingu a dohledávce už přidává i blind.

 Dále se postupuje do třídy EKL – elitní třída. V ní se pracuje se stejnou zvěří a ve stejných disciplínách jako ve třídě otevřené, jen jsou úlohy postavené jako těžší a husa zde bývá vždy.

 Poslední a nejvyšší třídou TT je Practise – praktický lov. Jedná se o opravdový lov pomocí tollingu a pes ho musí úspěšně absolvovat, aby se mohl stát tolling šampionem.

Můžete v krátkosti představit čtenářům i disciplíny tolling testů?

 Tolling:

Ten je nedílnou a nejdůležitější součástí každé kategorie TT. Každý test musí začínat tollingem, co tolling je a jak vypadá jsme si popsali už výše.

Marking

Následuje vždy po tollingu, protože je jeho logickým pokračováním, ptáci byli přilákáni a pak střeleni. Jaké disciplíny budou následovat po něm, v jakém pořadí a s kolika aporty, to už si určuje jen a jen rozhodčí. Marking je druh aportu, kdy pes vidí střelenou zvěř padat, měl by si zapamatovat místo jejího dopadu (markuje ji) a na povel vůdce by ji měl bez většího dohledávání přinést. Marking může být na vodě nebo na suchu, jednoduchý, dvojitý nebo trojitý, záleží na rozhodčím a výkonnostní třídě psa.

Oproti markingu, tak jak ho známe z našich zkoušek, tento má pár zajímavých odlišností. Například pes při něm nesedí u levé nohy vůdce. Pokud se jedná o marking na vodě, vůdce nadále zůstává schován v úkrytu, ale psa si posadí na jeho levý či pravý okraj tak, aby viděl na padající zvěř. Vyběhnout pro ni může až na jeho povel. Rovněž postavení střelce je zde jiné. Oproti našemu markingu na suchu, kdy stojí střelec před psem spolu s házečem zvěře, tady stojí střelec vždy za psem, a to jak u markingu, tak u blindu, střelec tak žádným způsobem nenapovídá psovi v tom, kde se asi hledaný kus nachází. Jedná se o přesnou simulaci lovu jednoho psa a jednoho lovce, který si střílí sám. Jsou to jen maličké rozdíly, pokud na ně ale pes není zvyklý, mohou mu pěkně zamotat hlavičku.

 Dohledávka

Disciplína podobná dohledávkám, tak jak je známe u nás, opět ale s malými rozdíly. Rozhodčí určí areu, kde jsou schované kusy pro dohledávku. Tato area zahrnuje jak souš, tak vodní hladinu. Pes tedy musí být schopen vyhledávat i při plavání a musí pokrýt rovnoměrně oba terény. V terénu je ukryto pět a více kusů zvěře (záleží na výkonnostní třídě). Kolik kusů ale pes nakonec přinese je čistě na rozhodčím. Toto se může lišit u každého přezkušovaného psa v dané třídě. Někdy má rozhodčí jasnou představu o práci psa už u třetího přineseného kusu a může se rozhodnout pro hodnocení disciplíny, jindy je potřeba, aby pes přinesl všechny kusy. Záleží na kvalitě i efektivitě práce každého zkoušeného psa.

 Blind

Blind je druh aportu, který pes neviděl padat, ale byl na něj upozorněn výstřelem ve směru jeho dopadu. Vůdce ví, kde se kus nachází a jeho úkolem je na něj psa navést (handling). Pes by měl být velmi dobře ovladatelný a poslušný a plnit co nejpřesněji pokyny svého vůdce, podle nich kus najít a přinést. Blind může být na vodě nebo na suchu.

 Zdá se tedy, že tolling testy nejsou striktně svázány pravidly, jako jsme zvyklí například u českých loveckých zkoušek?

Ano. Na TT má rozhodčí poměrně hodně volnou ruku. Každá výkonnostní třída má předepsaný minimální počet tollingových běhů a minimální počet přinesených aportů ze souše a z hluboké vody, ale jak budou disciplíny opravdu vypadat a kolik aportů nakonec ten který pes přinese, je jen a pouze na rozhodčím. Fantazii se tu meze nekladou a dobrý rozhodčí umí využít jakýkoliv terén pro to, aby dokonale prověřil kvality každého startujícího psa.

Na konci zkoušky věnuje rozhodčí velký prostor hodnocení práce psa i jeho vůdce. Vyplní zkoušenému týmu zkouškový protokol, kde se věnuje každé části zkoušky zvlášť, slovně ohodnotí nejen hlavní disciplíny, ale i chování psa, jeho snahu vyhovět, reakce na povely vůdce, reakci na střelbu atd. Předávání protokolu vůdci je pak velký ceremoniál. Rozhodčí při něm velmi podrobně zhodnotí vše, co viděl, okomentuje to, co se mu líbilo, co méně, co by udělal jinak a co a jak opravit. Rozebere všechny body protokolu a je vůdci k dispozici pro veškeré jeho dotazy. Hodnocení práce každého týmu je věnován opravdu velký časový prostor a pro vůdce i pro přihlížející je to jedinečná příležitost, jak nabýt nové zkušenosti a vyslechnout si spoustu dobrých rad a tipů.  

 A jak se to tedy hodnotí a jak se určuje výsledné pořadí?

 Na testu se nestanoví pořadí, žádný pes tedy není vítězem a vlastně ani poraženým. Dle kvality práce pes může získat hodnocení Výborný, Velmi dobrý nebo Dobrý. Může i projít testem bez ohodnocení, případně může být rozhodčím z testu odvolán, pokud se mu vyloženě nedaří. Bonusem pak může být udělení velice prestižního titulu HP (prošel se ctí), který může být udělen za mimořádný výkon a dále může jakýkoliv pes získat titul Volba rozhodčího – za nejpovedenější tolling.

 A jak je to s rozhodčími pro tolling testy?

 Zůstaňme v tomto případě v zemi původu testů – ve Švédsku, protože já osobně mám zkušenosti především právě se švédskými rozhodčími. Zde se posuzování TT věnují dlouholetí chovatelé či majitelé tollerů, kteří mají doma většinou více než jednoho psa, se kterým se aktivně účastní testů i praktických lovů a rovněž se věnují i tréninkové činnosti. Jsou to tedy lidé z praxe, kteří jsou s tollery v dennodenním kontaktu.

 Když se podíváme blíže na podmínky, jak se stát oficiálním FCI rozhodčím pro TT ve Švédsku, dozvíme se, že by zájemce měl mít kynologické zkušenosti, měl by mít v posledních pěti letech předvedeného vlastního vycvičeného psa ve třídách, které by chtěl posuzovat. Měl by mít i lovecké zkušenosti, včetně práce se psem a znalosti lovené zvěře. Měl by znát loveckou etiku a měl by splňovat formální podmínky, jako je členství v klubu, zbrojní průkaz atd.

 Samotná příprava na post rozhodčího pro zájemce začíná asistencí na TT zkušenému rozhodčímu – tzv. mentorovi, zájemce by se měl zúčastnit alespoň 4 testů svého mentora, kde by měl pozorně studovat jeho práci, dělat si poznámky a konzultovat s ním jednotlivé situace a problémy. Maximální počet hostovaných testů není určen, záleží na mentorovi, kdy usoudí, že je zájemce způsobilý postoupit dál. Dalším krokem je dvoudenní kurz, který je zakončen písemným a ústním testem. Zde se zájemce učí znát řády a předpisy k jednotlivým třídám a disciplínám, loveckou etiku, řešení krizových situací, učí se znát lovenou zvěř, etologii psů atd. Po úspěšném absolvování tohoto testu se ze zájemce stává aspirant. Jako takový už staví a posuzuje testy sám, jen ještě pod dohledem zkušeného rozhodčího. Minimální počet testů, které musí jako aspirant posoudit je opět 4. Pokud i zde dopadne vše tak jak má, klub aspiranta jmenuje plnohodnotným rozhodčím. Dle splněných podmínek a druhu posouzených zkoušek jsou jmenovány dva typy rozhodčích – typ A: rozhodčí pro všechny třídy testu a pro praktický lov. Typ B: rozhodčí pro třídy NKL a OKL

.Petro, dříve než se dostaneme k tolling testům v ČR, mohla byste nám přiblížit, jak jste se vy osobně dostala k tollerům?

 Kam až sahají mé vzpomínky, tak v naší rodině vždy nějaký pes byl. V životě mi dělal společnost boxer, jezevčík, několik novofundlandských psů, několik kavalírů, dva labradoři a dnes tomu u nás doma šéfují tři fenky tollera - téměř desetiletá zakladatelka našeho chovu Iduška (Absolut First Ida Garonera), její šestiletá dcera Armínka (Armína z Váhy) a její jedenáctiměsíční vnučka Emička (Be Ema od Petrské brány), které tvoří základ mé chovatelské stanice Nova Scotia Duck Tolling Retrieverů z Váhy .

 K tollerům jsem se dostala překvapivě přes novofundlanďany a labradory. Moje mamka svého času chovala novofundlandské psy. Mě se toto plemeno velmi líbilo, jak vzhledově, tak hlavně povahově. Pro mě osobně ale mělo jednu velkou chybu – tito pejskové si tak někdy v květnu zalezou někam do stínu a vylezou z něj až v říjnu. Já hledala psa s podobně skvělou povahou, ale celoročně aktivního, protože i já jsem dost aktivní a interakce se psy mě odmalička bavila. Všechna tato moje kritéria splnilo plemeno s novofundlanďákem příbuzné, a to labradorský retriever. Jakmile jsem odešla do vlastního bydlení, přibyli k nám postupně dva labradoři: pejsek Bad a fenka Lucky. S nimi už se dalo užít akce mnohem víc, s nimi jsem objevila kouzlo psího sportu jménem agility a kouzlo lovecké práce retrívrů.

 Psí sport agility mě naprosto pohltil. Moje labradory běhání ohromně bavilo a šlo jim to, bohužel však kvůli své stavbě těla ani jeden z nich nemohl běhat agility oficiálně, vždy jsme běhali pro radost na snížených překážkách. No a mě začalo lákat zkusit si agility i oficiálně, takže i když mám labradory opravdu ráda, jak oba stárnuli, začala jsem se poohlížet po jiném, ještě trochu akčnějším plemeni. Rozhodla jsem se, že u retrívrů zůstanu. A protože je mezi nimi šest plemen na výběr, začala jsem se pídit po informacích. Nejprve mě zaujal Flat Coated Retriever, po nastudování literatury a načerpání informací z různých loveckých cvičáků, kde mi pořízení flata dost rozmlouvali, mi do oka padla zrzavá lištička z Nového Skotska. No to jste teprve měli slyšet to rozmlouvání 😊 „Toller je úplně hrozné plemeno! Je upištěný, nevycvičitelný, neposlouchá, přetáčí se, to si nepořizuj, takovou hrůzu!“ Dokonce i moje mamka tenkrát četla nějaký článek o tollerech v odborném psím časopise a opatrně se snažila mi můj záměr rozmluvit. Že prý, jak to tak četla, tak to asi nebude úplně jednoduché plemeno, bude to tvrdohlavé a abych toho pak nelitovala…. No tak to byla voda na můj mlýn, mám ráda výzvy a tohle vypadalo jako opravdu velká výzva, takže do naší rodiny v roce 2014 přibyla první fenka NSDTR Absolut First Ida Garonera z prvního vrhu tehdy začínající chovatelské stanice Martiny Garové. A můj život se dostal do úplně jiných obrátek 😊. Toller je totiž přesně to plemeno, které jsem tak dlouho hledala!

 Takže k tolling testům už to byl jen malý krůček? Můžete nám přiblížit vaše začátky?

 K TT mě přivedla právě chovatelka Idušky – Martina Garová. Od ní jsem se poprvé dozvěděla, že existuje něco jako Toller Speciál, který se každoročně koná ve Śvédsku a v rámci kterého se konají i tolling testy – pracovní testy šité tollerům přesně na míru. Říkala, že by si to chtěla někdy vyzkoušet, a protože ve dvou se lépe realizují šílené nápady, startovali na TT ve Švédsku v roce 2016 historicky první tři čeští psi (respektive feny). Rozhodčí nás nazval Pionýry z České republiky a možná ani netušil, jak blízko pravdě byl 😊.

 Protože jsme o Tolling testech nevěděli vůbec nic, jen to, že existují, byla příprava na ně opravdu zajímavá 😊. S pomocí Google překladače jsme si přeložili zkušební řády a na Youtube hledali videa ze zkoušek, abychom věděli, jak vlastně vypadají jednotlivé disciplíny. Podle toho jsme pak trénovali. Najít vhodná místa pro trénink byla také velká potíž. Příroda ve Švédsku vypadá docela dost jinak než ta česká, nejblíže švédským podmínkám se nám jevily mokřady na Šumavě, ale to by nás ochranáři hnali 😊. Takže vše byla jedna velká improvizace. Rovněž prokousat se administrativou, abychom se mohli na zkoušku vůbec přihlásit, byl opravdu nářez. S tím nám zase pomohla moje dánská patronka Anina Steentofte, za což jí patří veliký dík!

 Ačkoliv se ve Švédsku všude bez problémů domluvíte anglicky, tak veškeré weby a informace k TT byly v té době pouze ve švédštině. Nakonec byl ale tento šílený plán korunován úspěchem. Tolling testů ve Švédském Karlsborgu se v roce 2016 zúčastnila Ida, její sestra Izolda a jejich matka Roisin. I přes veškerou výše popsanou zajímavou přípravu všechny fenky zkoušku složily a domů jsme si přivezli I. cenu s volbou rozhodčího, II. a III. cenu, což byl skvělý úspěch a hlavně zážitek!

Kdy se poté tolling testy dostaly do ČR a jaký je o ně zájem?

 TT se v ČR pořádají zatím pouze neoficiálně pod taktovkou Toller klubu CZ. Nutno říci, že jejich obliba stále roste. Poprvé se zde TT pořádaly v roce 2017, kdy nám sem přijel udělat přednášku, trénink a následně neoficiální TT renomovaný FCI rozhodčí a jeden ze zakladatelů tohoto testu ve Švédsku – Sverker Haraldsson. Těchto historicky prvních TT se zúčastnilo 10 psů. Od té doby se u nás pořádají pravidelně jednou ročně, pokud není covid nebo jiný problém.

Maximum účastníků jsme zaznamenali v roce 2021, kdy se TT zúčastnilo 27 psů. Zájem o tyto naše testy je i v blízkém zahraničí, měli jsme tu účastníky např. ze Slovenska, z Rakouska, Švýcarska a z Polska. Obávám se ale, že s tím, jak okolní země začínají zavádět pro tollery tuto zkoušku jako oficiální (Německo, Dánsko, Belgie), by zájem o tyto neoficiální testy u nás mohl začít klesat, takže určitě je na čase zavést tuto zkoušku jako oficiální i v ČR.

 Zajímavá je i statistika českých psů, co se složení oficiální zkoušky týče. Devět českých tollerů má do dnešního dne na kontě 23 úspěšně složených oficiálních TT v evropských zemích (Švédsko, Dánsko, Belgie, Německo). Čtyři čeští psi již úspěšně startovali ve třídě Otevřené a letos startovala první česká fenka na Toller Speciálu ve švédském městě Södra už i ve třídě Elite. Na to, jak malá populace tollerů v Česku je, jsou to myslím skvělé výsledky.

Jak predikujete budoucnost rozvoje tohoto sportu u nás?

 Tohle je velmi těžká otázka. Jedna věc je, jak by se to líbilo mě, druhá věc je, jak to opravdu dopadne. Česká populace tollerů v posledních letech uspokojivě roste. Musím konstatovat, že se stále tollerovi vyhýbá takové to stigma momentálně moderního plemene. To znamená, že tollera bez PP v Česku s velkou pravděpodobností prostě neseženete. Chovatelé si své odchovy hlídají a zájemce o štěňata si dobře prověřují. Zároveň se novým i stávajícím majitelům tollerů věnuje Toller klub CZ, který pro ně pořádá mnoho tréninků, výcviků a vzdělávacích akcí na různá zajímavá témata (Toller klub CZ je pouze zájmový spolek, a ne oficiální chovatelský klub a jako takový nepořádá žádné oficiální výstavy, zkoušky a ani jiné akce vedoucí k uchovnění tollerů, toto přísluší jiným klubům v ČR) .

Troufám si říct, že snaha Toller klubu CZ nese svoje ovoce. Přijde mi, že situace kolem plemene kopíruje švédské zkušenosti. Na loveckých zkouškách obou oficiálních chovatelských klubů pomalu stoupá nejen počet předvedených tollerů, ale i kvalita jejich práce – tuto krásnou pochvalu jsem si vyslechla již od několika oficiálních českých rozhodčích pro lovecký výkon. Myslím si, že podobný trend je i v rámci Working testů.

 Noví majitelé tollerů mají zájem s tollery pracovat. Česká republika je kynologickou velmocí, máme tu skvělé psy a psovody napříč všemi kynologickými odvětvími, Češi zkrátka psům rozumí a umí to s nimi, proto si myslím, že ani v případě tollera by neměla Česká republika zaspat. To, co začalo jako švédská národní lovecká zkouška, se pomalu taví do mezinárodního testu, jehož výsledky si jednotlivé evropské země navzájem uznávají a který má velký vliv na další rozvíjení pracovních a povahových rysů plemene. Existuje studie, ve které se švédové zabývají několikaletými výsledky tolling testů, pomocí kterých stanovili největší nedostatky současné tolleří populace a směr, kterým se vydat, aby se tyto vlastnosti psů vlivem chovu vylepšily. Došlo tak například k výraznému zlepšení „Will to please“. Nyní se jako nejproblémovější jeví přinášení z vody. Švédští chovatelé tak přesně vědí, na co se v chovu zaměřit.

 Vzhledem k tomu, že toller je málopočetné plemeno retrívra, časem každý jeho chovatel zjistí, že co se výběru vhodného partnera týče, je český rybníček hodně malý a ten evropský není o moc větší. Tím, že by se Česká republika oficiálně zapojila do tohoto defacto evropského programu pro vylepšování vloh plemene, by se jak českým, tak ale i evropským chovatelům otevřely nové obzory. Bylo by možné předvést české tollery na mezinárodní úrovni a zároveň by naši chovatelé za touto možností nemuseli cestovat dlouhé kilometry do zahraničí. Česká populace tollerů by byla snáze porovnatelná s tou evropskou a zahraničním chovatelům bychom mohli ukázat jaké zrzavé poklady Česká republika ukrývá. Zkrátka si myslím, že Česká republika a její chovatelské kluby retrívrů by si neměli nechat ujet vlak, pokud jim záleží na rozvoji tohoto plemene, které bylo dlouhou dobu za retrívří popelku.

 Takže (nejen) mou vizí je postavení tolling testů v Česku na oficiální úroveň podobně, jako mají třeba Working testy. Tato zkouška rozhodně neaspiruje na to být v Česku zkouškou pro udělení lovecké upotřebitelnosti, a to už ze své podstaty – individuální lov v Česku totiž prakticky neexistuje. Není ani zájem TT pořádat jako zkoušku nutnou pro uchovnění psa, třeba místo OVVR. Naše představa je taková, že by se jednalo čistě o soutěž, ale podle mezinárodního zkušebního řádu, takže nejlépe by se tato zkouška dala opravdu přirovnat k WT. Pro současné oficiální chovatelské kluby by to tak neznamenalo odliv psů usilujících o loveckou upotřebitelnost nebo o uchovnění, ale věřím tomu, že by to bylo právě naopak. Přivedlo by jim to více zájemců z řad nových majitelů tollerů, kteří by se snáze odhodlali jít se svými svěřenci i loveckou cestou.

 Dovedu si představit, že by se v Česku mohla třída začátečníků pořádat jak na zvěři, tak na dummy, jako je tomu například v Německu, aby se tato základní zkouška otevřela co největšímu počtu zájemců. Zkoušky by se jistě vyplatilo pořádat jako mezinárodní, protože by se určitě našlo dost zájemců i v okolních zemích, kteří by to sem měli blíže než do Švédska či do Německa. Takže vize by byly, teď jen jak si poradí s českou byrokracií 😊. Retriever klub momentálně přislíbil Toller klubu spolupráci na zoficiálnění této zkoušky v ČR, takže držme palce, ať se dobré dílo podaří, jde hlavně a především o naše pejsky.

 Na závěr si neodpustím malinkatou poznámku k plemeni, pro které je tento test určený. Bylo dlouhou dobu tak trochu opomíjeným ošklivým káčátkem mezi retrívry. O tollerech se říká, že jsou hyperaktivní, hračičky, že mají místo mozku tenisák, že nedokáží potichu koukat na jiného pracujícího psa, že jsou občas tvrdohlaví a dělají si věci po svém. Pokud jste dobře četli popis jejich práce, zhodnoťte sami, nemají pro to všechno tak trochu důvod? 😊

 Děkujeme za obohacující rozhovor Petře Peškové

Táňa a Andrea

Fotografie zapůjčil Toller klub CZ

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Mezinárodní Field trial retrívrů

Nekompromisní selekční zkouška simulující skutečnou praxi 

Retriever je nepostradatelným pomocníkem střelce během loveckého dne. Cílem field trialů je vybrat ty nejlepší z nejlepších, kteří mají skutečné schopnosti vyhledávání zvěře, styl a výkonnost, dobrý temperament, iniciativu najít pach,  tzv. měkkou mordu a navíc vyladěnou spolupráci s vůdcem. Právě skvělou ovladatelnost je třeba považovat za nepostradatelný doplněk, aby se vrozené vlastnosti retrívra mohly ukázat v plné kráse. Pes se totiž musí po celou dobu konání trialu prakticky projevovat u nohy tak, aby vůdce o něm vůbec nevěděl a naopak být v dokonalém propojení ve chvíli, kdy je vyslán pracovat v terénu. Prakticky se na FT má projevovat ideál retrívra tak, jak byl mnoho generací šlechtěn. 

O čem vlastně field trial je?

Jde o nejvyšší loveckou zkoušku pořádanou pod FCI na které se děluje titul FCI-CACIT. Tento titul se zadává pouze při práci na živé zvěři, nikoliv na studené, která  bývá na jiných druzích loveckých zkoušek. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o zkoušku, kde je potenciál psa ověřován tak, aby se jednalo o co nejvěrnější simulaci praxe. 

 Zajímavostí je, že Mezinárodní Field trial musí být uspořádán v oficiální střelecký den v rámci střelecké sezony v roce, přičemž každá země má jiné datum zahájení lovu konkrétních druhů lovné zvěře. Nicméně nejčastěji se field trialy konají od brzkého podzimu do konce zimy.

 Jelikož se field trial koná během skutečného střeleckého dne, musí se zvěří pracovat určitým způsobem. Například zvěř nesmí být vypouštěna v den zkoušky, ani s ní nesmí být manipulováno. Zvěře se ani po zastřelení nesmí dotknout žádný honec či jiný pes než ten, který je na zvěři zkoušen. Neexistuje tedy, že by se na jednom kusu prozkoušelo více psů. 

 Jak to probíhá? 

Důležitým faktorem je určení pořadí startujících. To určuje los na začátku dne. Podle tohoto pořadí jsou soutěžící voláni do linie k rozhodčím k přezkoušení. Samotná zkouška probíhá formou walk-upu nebo drivu. Během jednoho dne mohou nastat obě varianty v závislosti na loveckých podmínkách.

 Walk-up, nebo-li ploužená leč probíhá tak, že si dva rozhodčí podle čísel rozdělí dva zkoušené vůdce ( posuzování jsou tedy 4 zkoušení vůdci se psy, dvěma rozhodčími). Při walk-upu postupují zkoušení vůdci se psy u nohy na volno spolu s rozhodčími i střelci. Střelci se však mohou pohybovat dále od linie zkoušejících v závislosti na loveckých podmínkách. Všichni v linii se na výstřel zastavují. Je-li kus střelen, rozhodčí vysílá jednoho ze zkoušených psů.

Drive, nebo-li obestavěná leč probíhá statickým způsobem. Soutěžící jsou postaveni tak, aby měli psi co největší šanci markovat padlé kusy zvěře v leči a zároveň byli mimo dostřel střelců. Psi jsou na pokyn rozhodčích odpoutání z vodítek hned na začátku leče a čekají u nohy vůdce do doby než jsou vysláni. Je také dovoleno psa posadit před vůdce. Pes se po celou dobu nesmí posouvat ani jinak přemisťovat. 

Během samotného drivu jsou bez vodítek všichni startující psi, kteří jsou rozdělení mezi dva rozhodčí. Po ukončení leče zůstávají pod každým rozhodčím dva zkoušení vůdci s neupoutanými psy a zbylí vůdci odcházejí s upoutanými psy čekat na své kolo opodál.

Dovolí-li to situace, nechávají se nejdříve padlé kusy zvěře na místě do ukončení práce v leči, na tzv. křídlované kusy zvěře rozhodčí vysílá psy okamžitě. Cílem je, aby raněná zvěř byla psy donesena přednostně.  

 Fíeld trial má několik kol, kde se psi postupně selektují. Není nic neobvyklého, že zkoušku dokončí jeden nebo jen několik psů. V prvním kole vždy donese pes dva kusy u prvního rozhodčího, poté se přesouvá k druhému rozhodčímu,  u kterého donese už jen jeden kus. V dalších kolech se nosí už jen po jednom kusu.

 Posuzování

Na konci každého aportu si rozhodčí zapisuje do svých notesů známku z podaného výkonu. Tyto známky jsou A nebo B (doplněny znaménkem + nebo -) podle odvedené práce. Tyto známky by měly být doplněny dodatečnými poznámkami k výkonům jednotlivých psů. Známky by nikdy neměly být zpětně upravovány. Když jsou všichni psi v jednotlivých kolech soutěže odzkoušeni, rozhodčí se poradí, které psy chtějí vyřadit nebo nechat. 

Obvykle pes, který získal na některém aportu známku B nebo dvakrát A- je automaticky ze soutěže vyřazen. Známky se soutěžícím nezveřejňují, a to ani po skončení soutěže.

 Vysbírat z prostoru poraněnou zvěř dřív než zhaslou je priorita. Je li během leče zasaženo mnoho kusů, mívají rozhodčí při ruce stevardy, kteří zaznamenávají dopady zvěře a značí také poraněné kusy.

Pokud je zvěř postřelena velmi blízko linie psovodů (což by nemělo smysl posílat na tak krátký aport), může být pro aport vyslán pes pod vedením rozhodčího z druhé strany. 

 Rozhodčí sděluje vůdci, který kus má pes přinést. Úkolem vůdce je, aby pes přinesl právě tento kus a další zhaslé či poraněné zvěře si nevšímal. Mnohdy jsou situace nepředvídatelné a velmi náročné. Proto pokud bylo neúspěšně vysláno na aport několik zkoušených psů po sobě a ti nebyli schopni daný kus dohledat a donést, měli by rozhodčí osobně prohledat oblast pádu zvěře. V případě, že se kus najde, budou všichni zkoušení psi, kromě výjimečných okolností, vyřazení. Pokud se však ukáže, že pes či psi byli zkoušeni v nesprávné oblasti, neměli by být vyřazení, pokud pracovali správným způsobem.

Dobré markovací schopnosti psa by měly být zvýhodňovány. Dobrý marker nebude při dohledávce pokrývat moc velký prostor. Rozhodčí tedy ocení psa, který jde přímo k místu dopadu a pokračuje systematicky v práci. Jako např. schopnost nasadit se na stopu postřeleného zajíce nebo ptáka. Je třeba připomenout, že markovací schopnosti retrívrů, pokud jsou správně rozvíjeny, jsou jedinečné. Retrívři jsou schopni, pod správným vedením, si zapamatovat několik míst dopadu a ponechat si je v paměti i po delší dobu, než přijdou na řadu.

Do dobré známky bude rozhodčí zahrnovat i rychlé a nekomplikované zvednutí kusu s jemným úchopem a následný rychlý návrat. Psovod nesmí zvěř vytrhávat nebo silou vytahovat z tlamy psa, ta musí být předána korektně do ruky. 

Zatímco rozhodčí by neměli penalizovat příliš přísně to, že pes odloží zvěř, aby ji mohl korektněji uchopit, nikdy však nesmějí schvalovat nedbalé aportování.

 Dobrý pes dohledávající zvěř by neměl spoléhat na to, že vůdce ho navede na zvěř přesně handlingem či jinak, ale projevit schopnost samostatné práce. Pes však musí být skvěle ovladatelný a v případě potřeby rychle a ochotně reagovat na signály svého pána. Psi vykazující schopnost vyhledávání zvěře a iniciativu při lovu a zároveň se skvělým přinášením, by měly být zařazeny nad ty, které je třeba příliš navádět k místu práce. Obvykle se ukazuje, že nejlepší pes vyžaduje nejméně zásahů ze strany vůdce. 

Rozhodčí

Field trial posuzují nejméně dva, nejlépe však čtyři kvalifikovaní rozhodčí (posuzují ve dvojicích). Pokud je použit systém dvou rozhodčích, musí být oba rozhodčí zařazeni do panelu rozhodčích FCI pro Field Trial retrieverů nebo na oficiálním panelu rozhodčích pro Field Trial Kennel Clubu (panel A nebo B). Pokud je použit systém čtyř rozhodčích, musí být alespoň dva rozhodčí členy FCI Retriever Field Panel (FCI Field Panel).

 Úkolem rozhodčích je najít psa, který je v daný den nejvíce potěší kvalitou své práce z hlediska využití v lovecké praxi. Proto musí při field trialu dávat nejvyšší prioritu přirozené schopnosti psa vyhledávat zvěř.

Rozhodčí jsou na začátku dne rozdělení na dvě strany (pravá a levá). Tato jejich pozice se po celou dobu zkoušky nemění.

Psi jsou vysíláni zásadně na povel rozhodčích. Zároveň po dobu práce psa by nemělo být střelci stříleno. 

 Steward a jeho nezastupitelná role

Je na místě vyzdvihnout práci hlavního stevarda, který se stará jednak o rozdělení a posílání soutěžících k rozhodčím a o hladký postup celé linie soutěžících. Rovněž musí s rozhodčími komunikovat a mít přehled o přeživších soutěžících. 

Faktory hodnocení práce

Ideální retrívr je pozorný, vyrovnaný a klidně pracuje u nohy, aniž by vyžadoval pozornost svého vůdce. Měl by dobře markovat zvěř a měl by si pád pamatovat delší dobu. Vysláním na aport by měl prokázat lovecké schopnosti, iniciativu, dobré používání nosu a vyhledávání zvěře. Nesmí se přitom vyhýbat žádnému druhu krytiny a bez pobízení vstupovat do vody. Zároveň by měl pracovat s ochotou a v dobrém kontaktu s vůdcem, aniž by byl příliš závislý. Při hledání zvěře by měl pes pracovat rychle, správně aportovat a přinášet s jemnou mordou. Zvěř má být vždy předána do ruky, poloha psa při předávání není určena (sed nebo stání)..

Field trial nemá žádné specifické tabulky, jako je tomu u loveckých zkoušek, kde se prochází jednotlivými disciplínami. Během hodnocení se tedy rozhodčí řídí zejména těmito klíčovými parametry: kreditní body, velké chyby a vyřazující chyby.

KREDITNÍ BODY

- Přirozená schopnost hledání zvěře

- Ovladatelnost

- Drive a styl

- Klidné ovládání

- Dobré vyhledávání a předávka

- Nos

- Rychlost dohledání

- Schopnost markovat

 VELKÉ CHYBY

- Přílišná závislost na vůdci

- Hlasitý handling

- Neklid a vyžadování pozornosti vůdce

- Špatný marking a/nebo špatná paměť dopadu

- Špatná práce u nohy

- Nedbalé aportování

- pomalá práce a/nebo nedostatek iniciativy

- Špatná kontrola

- eye wipe

- first dog down

S jednou velkou chybou, aportem B a dvěma aporty A již pes nemůže získat známku "výborný". Pokud pes předtím předvedl alespoň tři aporty dobře, může však stále získat známku "dobrý" nebo "velmi dobrý".

Psi s méně než třemi dobrými aporty a velkou chybou, aportem B nebo dvěma A- nejsou "klasifikováni".

( značí se NC).

 VYŘAZUJÍCÍ CHYBY

- Záměna zvěře

- Fyzický kontakt se psem

- Agresivní chování

- Tvrdá morda

- Kňučení nebo štěkání

- Reakce na střelbu

- Vyběhnutí bez povelu

- Neovladatelnost, pronásledování nestřelené zvěře nebo lov se zvěří v tlamě

- Odmítání vstupu do vody

- Odmítnutí zvednout nalezenou zvěř

(značí se EL)

 Rozhodčí mají plné právo neudělit kvalifikaci, pokud podle jejich názoru byla práce

nedostatečná. Kvalifikace je doprovázena hodnocením: výborný - velmi dobrý - dobrý 

 Pro získání FCI-CACIT by pes měl mít alespoň 5 aportů a měl by dosáhnout perfektní výkon výjimečných zásluh.

Zajímavé pojmy, se kterými se můžeme na FT setkat:

Eye-wipe - můžeme přeložit také jako vytření zraku. Je to situace, kdy jeden či více psů nedonese aport, pro který byli vysláni. Pakliže poslední zkoušený pes aport dohledá, automaticky vypadávají všichni předešlí psi  zkoušení na tomto aportu. Rozhodčí se mohou rozhodnout takto poslat až 4 psy. Pokud ani jeden z těchto 4 zkoušených psů nedohledá, jdou aport dohledat sami rozhodčí. Najdou-li, jsou všichni psi, kteří nedohledali, vyřazeni. Pokud aport nenajdou, můžou se rozhodčí rozhodnout nechat v soutěži všechny nebo některé týmy vyřadí kvůli nežádoucích vad či vyřazujících chyb. 

First dog down - je situace, která může nastat pouze na markingu. Můžeme se s ní setkat primárně právě na field trialu. Pes, který je okamžitě poslán pro marking (může se jednat třeba o křídlovaný kus) má největší šanci tento kus donést. Pokud dojde k odvolání, jsou na stejném kusu zkoušeni další psi. Pokud kus nenajdou oni ani rozhodčí, je první zkoušený pes vyřazen.

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Lovecký speciál

Jak na navádění na dva kusy

Je spousta lidí, kteří se k lovečině dostanou úplnou náhodou. Často je to příběh o tom, když z původně zamýšleného využití retrívra jako společníka načichnou ke kouzlu tréninků využití jejich vloh - složí své první OVVR a vrhnou se třeba na svou první zkoušku z lovecké upotřebitelnosti, což u retrívrů bývají zpravidla PZ (podzimní zkoušky) a SZVP (speciální zkouška z vodní práce). Tato cesta je možná a často i velmi úspěšná. Nicméně při postupování k náročnějším disciplínám, které jsou součástí například vrcholových loveckých zkoušek, jim tyto “základy” přestanou stačit. My jeden z důvodů považujeme například to, že se základy tréninkové pyramidy stavěly tak nějak “od špičky” namísto toho, aby byla základna postavena pěkně ze široka. 

 U výše zmíněných základních loveckých zkoušek si dobře připravený vůdce i pes vystačí s povelem pro dohledávku/vyhledávání, povelem pro aport a povelem pro nasazení psa na vlečku. Ti zapálení, kteří však mají ambice jít dál, tady naráží na jistou výcvikovou bariéru, a to jak zdárně vyslat psa na dva kusy na suchu a ještě horší variantu na vodě. S takto postavenými disciplínami se setkáte  na SZR (Speciální zkoušce retrieverů), ZPR (Zkouška přinášení retrieverů, VZPR (Všestranné zkoušky přinášení retrieverů) či dokonce na Field trialu, kde je nutné mnohé věci uplatnit prakticky dle situace. Tyto vysoké mety lovečiny obsahují navádění na kusy, které pes neviděl pokládat (tedy blindy), nebo kombinace blindu s rušivým odhozeným aportem, přičemž první musí být přinesen aport, který nebyl vidět padat.

Ano, mnozí vůdci si poradí pevných základů pyramidy i při vrcholové zkoušce, ale ruku na srdce, u kolika z nich to pes umí natolik dobře, že je vlastně jedno, na který kus půjde, protože v jakékoliv situaci dokáže vůdce svého psa zastavit a třeba i na jeden povel přesměrovat ke správnému kusu bez ohledu na to, zda se jedná o vodu či souš. Tento článek vznikl jako další osvěta toho, jak lze trénovat svého retrívra univerzálně a velmi ovladatelně zdatného. 

Co nám říkají zkušební řády

Abychom situaci lépe nastínily, vyjmenujeme disciplíny ze zkušebního řádu, kde bude užitečné mít u psa upevněné vyslání na kus/kusy, abychom na to mohli navázat tím, jak lze k tomu přistupovat včetně řešení tréninkových komplikací. 

Dvojitý aport v terénu (zkouší se na SZR)

Zkouší se stejně jako jednoduchý Aport v terénu, avšak na 2 kusy, které s místem vypouštění psa svírají přibližně úhel 90°. Zkouší se v terénu, který má odhozenou zvěř zakrývat. Používá se pernatá zvěř. Pes sedí nebo stojí volně vedle vůdce. Současně s výstřelem je asi 60 kroků před psem vyhozen do výšky první kus zvěře a krátce poté druhý kus zvěře tak, aby zapadl do vyšší krytiny. Střelec pro každý kus stojí vždy vedle rozhodčího nebo pomocníka, který vyhazuje zvěř. Pes s vůdcem pozorují vyhození zvěře. Pes musí zůstat klidný a pozorný, může se spolu s vůdcem natáčet ve směru aportu. Na pokyn rozhodčího, vyšle vůdce psa pro zvěř. Pes si má zapamatovat místo dopadu obou kusů, nejkratší cestou běžet pro zvěř a v podrostu ji dohledat. Použití nosu se vždy cení. Každý přinesený kus se hodnotí zvlášť.

Navádění na 2 ks pernaté

Tato úloha se zkouší na ZPR, VZPR a SZR, kde má prověřit vysokou úroveň výcviku a ovladatelnosti předváděných retrieverů. Tato úloha se provádí v poli nebo na louce s porostem, který zakrývá pohozenou pernatou. V terénu se připraví pomyslný trojúhelník o straně 60 kroků. Rohy jsou vyznačeny vhodnými přírodními nebo přinesenými markantami. Disciplína se provádí po větru nebo s bočním větrem. Podle směru větru se před disciplínou stanoví místo pro vypuštění psa a místa pro odhození zvěře. Zvěř je vhozena z protilehlých rohů směrem na vypouštěcí bod, aby tím byla umožněna vůdci dostatečná orientace v prostoru. Zkoušený pes nesmí pohození zvěře sledovat. Vůdce musí rozhodčím předem sdělit, který kus přinese pes jako první. Vůdce vypustí psa a zůstane stát. Psa může navádět viditelnými nebo slyšitelnými povely. Když pes dorazí do prostoru aportu, dostává povel k hledání. Každý kus se známkuje zvlášť. Přinášení se hodnotí pomocnými známkami.

Navádění na 2 kachny na hluboké vodě 

Retriever musí dokázat, že umí z vodní hladiny přinášet střelenou vodní zvěř a je při tom dobře ovladatelný. Rozhodčí nejprve vhodí na zrcadlo vodní hladiny první kachnu („A“) tak, aby to pes neviděl. Již v přítomnosti psa, který sedí u zrcadla a je již zkoušen, vhodí rozhodčí s výstřelem na zrcadlo druhou kachnu („B“) tak, aby oba kusy spolu s místem pro vypouštění psa svíraly přibližně úhel 90 stupňů. Na pokyn rozhodčího je pes vyslán k přinášení. Na SZVP a VZPR si pořadí donesení kachen zvolí vůdce, na ZPR a SZR musí pes donést nejdříve první kachnu („A“). Donesení kachen v opačném pořadí je hodnoceno sníženou známkou. Pes má plavat nejkratší cestou ke kusu. Známku lze snížit za špatnou ovladatelnost a hledání v jiném směru. Pes smí být ovládán jemnými povely, aniž by to mělo vliv na známku za předpokladu, že na každý vydaný povel správně zareaguje. Přinesený kus má pes správně odevzdat.

Navádění na 1 ks srstnaté v lese (zkouší se na SZR) 

Tato úloha se provádí ve vysokém lese s porostem, který zakrývá pohozenou srstnatou zvěř. V terénu je vyznačena vhodná markanta. Zvěř je vhozena tak, aby markanta umožnila vůdci dostatečnou orientaci v prostoru. Zkoušený pes nesmí pohození zvěře sledovat. Vůdci místo dopadu s vysokou přesností popíše rozhodčí. Před vysláním psa střelec, který stojí v blízkosti kusu (cca 20 kroků stranou od kusu, 50 kroků od vůdce a psa) směrem ke zvěři vystřelí. Poté vůdce na povel vypustí psa cca ze vzdálenosti 50 kroků a zůstane stát. Psa může navádět viditelnými nebo slyšitelnými povely. Je žádoucí, aby pes běžel pokud možno přímo ve směru, v co nejmenším okruhu tak, aby nerušil další živou zvěř. Pro přinesení aportu je nutno používat prvky navádění. Když pes dorazí do prostoru aportu, dostává povel k hledání. Těchto povelů bývá i více. Bylo by chybou tyto povely posuzovat jako další povely k aportu a snižovat za ně známku. Rozhodčí musí vzít v úvahu obtížnost terénu. Přinesení se hodnotí pomocnou známkou do přinášení. 

zdroj: Soutěžní řád ČMKJ pro klubové zkoušky a soutěže

Základem úspěchu je příprava

Způsobů, jak připravit dobře psa na spolehlivé navádění na dva kusy je více, my zmíníme jeden z našich návodů, který máme ověřený na mnoha psech. Je třeba však zmínit, že je to jen nástin postupu, protože v reálné praxi je skvělé mít připraveny i nástroje/dovednosti jako stopka či handling, které nám při nesprávném provádění na zkoušce pomohou zachránit situaci. 

Memory jako dobře položený kámen v základech

Základem řešení možných problémů a komplikací při výše zmíněných disciplínách je budování sebejistoty při jednoduchém vysílání na ať už umělý aport či zvěř, kterou pes viděl pokládat. V tomto případě pes nepřináší aport hned, ale například až po vzdálení se z místa v linii aportu či dokonce z jiného místa (tzv. memory). Postupným odcházením od aportu až do vzdálenějšího místa může být vzdálenost prodlužována až do vzdálenosti 60 kroků, ale klidně i dále. Pokud pes nemá problém se zaměňováním aportu, může být na pevné memory místo položeno i více aportů.

Pokud pes zvládá vyslání na jednoduché memory, může být do tréninku přidán i druhý aport. Postupujeme však od lehčího úkolu po těžší.  Psa nejprve naučíme vysílat na úhel 180° a až po bezvadném zvládnutí může být postupně úhel mezi aporty zužován až na potřebných 90°. 

Situace, kdy potřebujeme psa naučit navést psa na vodě na kus, který neviděl padat je ještě těžší, už jen z toho důvodu, že retrívři od přírody milují vodu a mají zde větší problém s ovladatelností i v návaznosti na psychické rozpoložení. Proto platí pravidlo, že první nacvičíme vysílání na aporty na suchu a teprve poté postupujeme od lehčích po složitější situace u vody. Pokud už pes zvládá vysílání na dva kusy na 90° na suchu, můžeme postoupit k tréninku na vodě.

Postup budeme opakovat jako v začátcích na suchu. První trénujeme aporty na 180°. Tedy si připravíme odložený aport na souši, poté otočíme k vodě a odhodíme aport do vody od které se otočíme zpět o 180° a pošleme první psa na aport na suchu. Když pes situaci zvládá, můžeme zužovat úhel i u vody. Prakticky je postupováno tak, že se aport ze souše postupně přenáší ve velkém úhlu i do vody. Ideálně, pokud je pes zvyklý, že chodí pro padlý aport na hladinu jako poslední. Vytváří se tak zvyk, že je normální nechat hozený aport ležet a nejdříve si zajít pro ten první padlý.

Příklady řešení komplikací na výše zmíněných disciplínách

 Pes zpomaluje a dohledává dříve než by měl - Pokud pes zpomaluje nebo začne dohledávat dříve než u kusu, většinou je to jeho mentálním vzdálenostním limitem. Je třeba se v tréninku vrátit na kratší vzdálenost a tu zvyšovat postupně. Vždy je dobré psa vyslat znova z místa, kde začal dohledávat nebo v krátké vzdálenosti za tímto místem.

Pes vybíhá na gesto ruky - Toto chování souvisí jednak s klidy psa, ale často také s chováním vůdce. Někteří vůdci mají zlozvyk vysílat psa formou mávání paže - čili na gesto, ne na slovní povel. S tímto zlozvykem bohužel souvisí i to, že se psi rozebíhají nesoustředěně jiným nežádoucím směrem a dělá jim problém jakékoliv rušení. 

Toto chování odbouráme tak, že načas budeme psa přidržovat na jistící šňůrce a vyklidníme naši paži do klidného natažení bez máchání. Ve chvíli, kdy pes sedí/stojí a ukazujeme mu do směru vyslání rukou, podporujeme jej pomocnými povely pro setrvání v poloze a chválíme ve správný moment, kdy je statický a vodítko není napjaté a zároveň koukám správným směrem. Psa naučíme čekat na vyslání na slovní povel. Paže zůstane vždy natažená ve směru vysílání až to chvíle, dokud po vyslání ocas psa nemine paži.

Pes se stahuje na rušivý aport - Pokud nám pes vyrazil do nesprávného směru, vždy mu dáme zákazový povel a následně jej zavoláme zpět. Nicméně většinou nám však psi dávají vizuální signály o jejich úmyslech ještě před vyběhnutím. Pokud vidíte, že je pes stále natočený do špatného směru nebo se tam dívá, je třeba jít blíže k požadovanému místu, dokud se pes při ukázání rukou nezaměři do vámi zvoleného směru. Pokud byl rušivý aport marking, další cvičení postavte na memory nebo zvětšete úhly od markingu.

Pes se na nás otáčí, zamrzá - Obvykle se s takovým chováním setkáváme u psů, kteří jsou nejistí nebo jsou zvyklí být často naváděni handlováním. Pro odbourání tohoto chování je třeba stavět jasné úlohy, na čas omezit úzké úhly a psovi v zamrznutí nepomáhat žádným doplňujícím povelem. 

Řešení možných problémů a nákresy byly vyňaty z knihy Trénink s retrívrem - Inspirace pro budování základů, která bude skvělým pomocníkem pro trénink linií a navádění na dva kusy zvěře na loveckých zkouškách. V této publikaci naleznete podrobnější návody s nákresy a videi.

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Trialový labrador

Milovaný i kontroverzní

Tento článek vznikl jako reakce na vzpomínku týkající se článku vydaného před pár lety v jednom psím časopise, kde pisatelka uvedla v portrétu plemene Labradorského retrívra, že žádná trialová linie labradora neexistuje a jedná se pouze o rachitické a špatně stavěné labradory. Ať je to jak je to, nelze popřít fakt, že v posledních letech popularita “field trialových retrívrů” v ČR vzrostla.  Domníváme se, že byť tvoří významnou minoritu, zaslouží si objasnit o co se vlastně jedná, včetně vzniku a mýtů kolem nich.   

Pojďme nahlédnout krátce do historie

Pro celkový kontext toho, proč dochází k dělení jednoho plemene ve dva pojmy, nejčastěji “výstavní” a “pracovní”, musíme se vrátit o desítky let zpět, kdy začaly být populární výstavy psů. Rozmach dělení na pracovní a výstavní varianty plemen začal být viditelný až v druhé polovině 20. století, kdy u pracovních psů, jako jsou němečtí ovčáci, setři, border kolie, labradorští a zlatí retrívři, kokršpanělé a špringršpanělé, ale také například husky nebo chrti začaly být viditelné rozdíly mezi psy šlechtěnými pro práci/výkon a na vzhled. Exteriér byl často odrazem preferencí chovatelů a rozhodčích exteriérů.  

V případě labradorů lze říci, že se jedná o poměrně mladé plemeno. St. John’s Water Dogs dovážení na přelomu 18. - 19. stol z Newfoundlandu, kteří vynikali jako pracovní rybářtí psi, (vytahovali vlasce, sítě a dokonce i omráčené ryby z bouřlivých, chladných moří), byli cíleně kříženi tzv. anglickými gamekeepers (správci honitby myslivci) s dalšími loveckými plemeny pro zdokonalení jejich výkonnosti, ovladatelnosti, nosu a aportovacích schopností. 

St. John’s Water Dogs

Poté zákaz dovozu těchto psů do Anglie způsobil, že začali šlechtit různé varianty retrívrů. První labradoři byli na field trialech předvedení na konci 19. století, kde začali silně konkurovat tehdy populárnějším flat coated retrívrům. Od té doby na těchto vrcholových soutěžích dominují. Poslední dual champion, tedy pes, který se stal britským šampionem krásy i field trial šampionem, byl Dual Ch Knaith Banjo nar. 1946 (edit, DC Hiwood Shadow, nar. 1979 byl poslední AKC dula Ch).

Jen pro zajímavost, nejprestižnější britskou soutěž IGL (třídenní field trial, na který se musí účastníci nominovat) velmi podporuje britská královská rodina. Královna Alžběta ll dokonce několikrát předávala osobně cenu vítězi. Nejen, že byla patronem The Labrador retriever club, byla také členem. Chov trialových labradorů v Sandringhamu založil už její dědeček Jiří V v roce 1911.

Pracovní linie vs. trialová

Pracovním psem můžeme v podstatě označit každého jedince, který je aktivně využíván v lovecké praxi. Ale také toho, který je jakkoliv aktivně využíván i v jiných oblastech, jako je záchranářství či v různých sportech. Takoví psi mohou pocházet z jakékoliv linie, tedy i z tzv.  “show/výstavní linie”. 

Označení “trialový labrador”, “Field trialová linie”, či “pracovní linie labradora” se však označují psi, kteří se zejména liší lehčí stavbou těla a pracovními predispozicemi.  Poznáme je však především podle rodokmenu, kde oni sami či jejich předci mají titul FTCH, int. FTCH (Field trial Champion), FTW (Field trial Winner), tedy uspěli na úrovni nejvyšších vrcholových soutěží, kde jejich pracovní schopnosti a skvělá ovladatelnost byla ověřována na zvěři. Od těchto titulů také vzniklo slangové označení trialák, trialový labrador, working labrador atd.

fena z českého chovu během Field trialu

Anglický a Americký labrador

Stále častěji se začíná používat i nový pojem “americký labrador”. Kde se výraz “americký labrador” vzal? Do Ameriky se postupně začaly dostávat obě linie labradorů, tedy show i trial. V této návaznosti došlo k úpravě amerických standardů, které se od zěmě původu liší a také podmínek pro chov. Američané začali tyto dvě linie dělit na typ Anglický labrador a Americký labrador. Jedná se ale stále jo jedno plemeno. Americkým labradorem je myšlena pracovní varianta labradora, která u nás označována jako “trialák” a anglickým typem je myšlena “výstavní varianta”. 

Poznámka k obrázku: Labrador retriever podle standardu AKC (Kanada, USA). Zdroj - sociální média.

K americkým trialovým liniím je třeba dodat, že se liší od evropských vzhledem i povahou. Američtí labradoři jsou vyšší, mají užší, ale masitou hlavu a zároveň jsou temperamentí s vysokým drivem a tvrdou povahou. Toto způsobily nároky chovatelů na jiný způsob výcviku a lovu. V posledních letech je však zaznamenán zvýšený počet importů původních trialových psů z Anglie, Irska, ale i od nás z kontinentální Evropy.

Začátky chovu trialových labradorů v ČR

Abychom se dostali k prvním uchovněným jedincům a úspěšně odchovaným vrhům, je třeba se vrátit do roku 1970, kdy k nám byli importováni první jedinci, kteří měli tvořit první chov labradorů v ČR. Proč to zmiňujeme? Tito psi byli z linie matky trialoví. 

Měli podpořit práci v bažantnicích, kde si zkušený zahraniční návštěvník všiml velkého množství nedohledaných kusů pernaté zvěře. Tehdy byli doporučeni labradorští retrívři jako efektivní pomocníci pro dohledávku. Tři psi a tři feny importovaní z Anglie v majetku Státních lesů byli rozděleni do Lesních závodů. 

První vrh vznikl ze spojení Sandylands Marcus a Julie of Palgrave v ch.s. z Pomoraví. Chov labradorů v ch.s. z Pomoraví byl ukončen 6 úspěšnými vrhy. V rodokmenech dnešních českých psů můžeme tyto jedince ještě vystopovat. Dále byli do ČR importováni jedinci s výstavní krví, kteří získali na popularitě. Tím chov trialových labradorů na čas uhasl.

Sandylands Marcus                                                                                                                                                      Julie of Palgrave

Zdroj: https://web.archive.org/web/20200219113609/http://retriver.cz/chovpsi/vrhy_pocat_chovu.htm

Nynější český chov trialových labradorů započal až v roce 2010  a byl postaven na importech jedinců z Rakouska, Anglie a Maďarska. V současné době zde aktivně působí několik chovatelských stanic, které se chovu trialových linií věnují. Všechny vrhy byly zatím kombinací importovaných jedinců či prvních odchovaných fen českých chovatelských stanic se zahraničními field trial krycími psy. Současně se sem importují další jedinci z okolních zemí, ale i např. ze Skandinávie, Itálie, Anglie a Irska.

Uchovnění “trial labradora”

Podmínky uchovnění trialového labradora nejsou snadné právě kvůli odlišného vzhledu. Psi, které můžeme označit “klasickými/výstavními” či “trialovými” jsou jedním plemenem a musí v ČR projít stejnými podmínkami pro chov. Každá země má však tyto podmínky jiné. Proto se např. v zemi původu labradora, v Anglii, tyto dvě linie od sebe vzhledově dost vzdálili. Proč? Protože podmínky pro chov v Anglii to umožnily.

U nás zaštiťují chov retrívrů dva chovatelské kluby - Klub chovatelů loveckých slídičů (KCHLS) a Retriever klub (RK). Tyto dva kluby mají podobné chovné podmínky:

• Absolvování dvou výstav, z toho jedna musí být klubová či speciální se zadáním titulu CAC (nestačí oblastní klubová výstava) pořádaná RK CZ nebo KCHLS. Ocenění musí být min. 2x VD. Druhá výstava potřebná pro chovnost může být jakákoliv národní, mezinárodní, klubová, speciální, oblastní či oblastní klubová nebo krajská.
• OVVR nebo jakákoliv lovecká zkouška či soutěž s přezkoušením přinášení.
• DKK A/A až C/C, DLK pouze vyhodnotit, výsledek neovlivňuje chovnost
• Zuby: smí chybět zuby kromě řezáků a špičáků. 
• Doporučená výška: psi: 56-57cm, feny: 54-56cm 

Doporučené zdravotní testy: 

OCD - dysplazie ramen

PRA (Progresivní atrofie sítnice) – aspoň jeden z rodičů by měl být testován jako prcd – PRA clear/čistý

EIC (Exercise induced collapse) – aspoň jeden z rodičů by měl být testován jako EIC  clear/čistý

HNPK  (Hereditary nasal parakeratosis) – aspoň jeden z rodičů by měl být testován jako HNPK clear/čistý

CNM (Centonukleární myopathie), totéž co HMLR (Hereditary myopathy of Labrador retrievers) – týká se zejména trialových linií, aspoň jeden z rodičů by měl být testován jako CNM clear/čistý

SD – 2 (Skeletal dwarfismus) – týká se zejména trialových linií

Lze tedy konstatovat, že výstavy pro uchovnění trialového labradora jsou tou nejtěžší částí cesty k uchovnění. Protože dále se už liší pouze nutností širší matici testů. 

trialoví labadoři během posuzování na výstavě

Vlastnosti trialového labradora 

Jak již bylo zmíněno, tito psi jsou primárně šlechtění pro jejich vrozené vlastnosti a výkon a zde je také dáván důraz při chovu. S ohledem na to, je také jejich funkční stavba těla přizpůsobena k zátěži. 

Typický trialák je velmi učenlivý, dokáže do práce dát kus sebe. Pracuje především pro radost ze spolupráce s jeho pánem. Tato vlastnost je v angličtině používán výraz “will to please”. Tito psi jsou skvěle motivovatelní prací, ale i hrou či žrádlem. Temperament by měl být vybalancovaný, psi nesmí být velmi přetáčiví, vznětliví ale ani příliš letargičtí. Při správném vedení umí být velmi klidní. Je třeba si uvědomit, že právě při field trialech musí pes u nohy pána v klidu sedět i po dobu několika desítek minut až hodin, aniž by přinesl jediný aport. Často se s nadsázkou uvádí, že mají zabudované tlačítko “vypnuto/zapnuto”, což znamená, že při práci umí skvěle přepínat z 0 na 100 a opačně. Jsou mnohem více fixovaní na svého pána a rodinu než na okolí. Na své okolí tedy můžou občas působit introvertněji než show labrador.

Je u nich velmi ceněna stylovost při práci (především dohledávání zvěře), drive, chuť pracovat na zvěři, vrozená schopnost markovat, měkká morda a přitom všem i naprosto spolehlivá ovladatelnost - spolehlivá a rychlá reakce na pokyny vůdce bez ohledu na situaci, ve které se pes nachází. 

Práce s dummy je skvělou alternativou pro majitelé, kteří nechtějí pracovat se zvěří.

Závěrem je nutné říci, že nejsme příznivci uvádění tlusté dělící čáry mezi povahou “trialového” a “klasického” labradora. Ve své podstatě se prakticky neliší a jedinci obou linií mohou dosahovat v mnohém podobných výsledků a mohou být bez výhrad a odlišností skvělými parťáky do života. Odlišnosti u trial jedinců dle našeho názoru lze nalézt v jedinečné dlouhodobé kumulaci předpokladů chovných jedinců ověřovaných na vrcholových field trialových zkouškách, kde jednoznačně a prokazatelně trial linie labradorů vede. 

                                                                                           trialoví labradoři v obedience

Pokud uvažujete o pořízení labradora z trialové linie, nebo se chcete dozvědět jen více informací, oslovte nejlépe přímo majitele/chovatele labradorů, kteří mají zkušenosti či dostatek informací o obou liniích labradorů. Jistě vám dokáží v mnohém lépe popsat, kde oni osobně vidí odlišnosti, co lze od daných psů očekávat. Jejich pohled vám může pomoci vytvořit si ucelenější obraz a zvýšit pravděpodobnost, že budete s konečným výběrem linie spokojeni.  

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

OVVR

Retrívří maturita, nebo jen ukončení mateřské školky?

Dnes si představíme nejzákladnější “zkoušku”, kterou retrívři absolvují nejčastěji za účelem splnění chovnosti. Na úvod je třeba uvést, že použití pojmu “zkouška” u ověření vrozených vloh retrívrů (OVVR) vlastně není na místě, jelikož se v rétorice správného pojmenování jedná o bonitaci ověřující základní povahu a vlohy retrívra s prvky ovladatelnosti, nikoliv jeho možnou využitelnost v lovecké praxi. Tato bonitace slouží nejčastěji ke splnění jedné z podmínek chovnosti jedince - feny/psa. Jsou k ní připouštěni pouze psi s PP. 

Je na místě příprava či nikoliv? 

Protože se jedná o pouze o ověření vloh, které chceme v chovu podpořit, není třeba enormních příprav. Někteří psi zvládnou bonitaci s minimální přípravou, u některých je třeba s přípravou počítat. Ať je to jak je to, obtížnost složení této “zkoušky” není nastavena vysoko a proto slovo maturita, kterou mnozí páníčci rádi užívají, není úplně na místě a my osobně to vnímáme spíše jako ukončení mateřské školky. To umocňuje i fakt, že lze ověření vloh absolvovat již od věku 6ti měsíců, tedy ještě ve štěněcím věku. Navíc podmínky pro zvládnutí bonitace jsou upraveny v samostatném klubovém Organizačním řádu pro OVVR, nikoliv v Soutěžním řádu ČMKJ pro retrievery a lovecké slídiče, kde jsou upraveny podmínky pro složení loveckých zkoušek v pravém slova smyslu. 

Proč absolvovat OVVR

Kromě výše zmíněné možnosti splnění jedné z podmínek k chovnosti psa/feny se jedná i o skvělou příležitost. Právě ověření vloh nabízí první příležitost pro páníčka či psa, nebo dokonce oba dva, aby zde získali první zkušenosti, aniž by pes následně musel být využit v chovu. Jedná se totiž o skvělou a prakticky jedinou příležitost v rámci zkoušení retrívrů, kde se ověřuje a hodnotí povaha mezi ostatními psy a lidmi ve skupině. Zároveň si lze ověřit, jak je pes (ale často i páníček) v danou chvíli mentálně i znalostně připraven pro další společné výzvy v další práci či výchově. 

Pro mnohé je absolvování OVVR novou životní zkušeností spojenou se stresem a napětím. Proto je velmi užitečné, pokud se využije nabídky mnohých organizátorů akcí, kteří pořádají nácvik před samotnou bonitací přímo v honitbě připravované akce. Je možné si v rámci této akce projít disciplíny tzv. “nanečisto”. Zároveň je možné předem navštívit bonitaci pouze v roli diváka. 

Protože máme v ČR dva chovatelské kluby, doporučujeme si před přihlášením na OVVR vždy ověřit podmínky a zkušební řád daného klubu, pod jeho záštitou je OVVR pořádáno.

Co potřebujete k absolvování OVVR?

U OVVR je jeden požadavek na vůdce psa. Musí mít minimálně 15 let. Pro absolvování OVVR je potřeba mít v den konání u sebe i rodokmen psa, očkovací průkaz s platným očkováním proti vzteklině, lovecké vodítko (které je ukončeno karabinou, v případě moxon smyčky musí mít zarážku, která zamezí stažení smyčky až ke krku). Dále je možné si přinést vlastní aportovací předmět, který musí mít minimální váhu 0,5 kg (tento předmět musí také plavat). Mezi nejčastěji používané předměty patří dummy, kozlík nebo zvěř (např. bažant, kachna). Pokud pes plní disciplíny se zvěří, bude tato informace zaznamenána v soudcovské tabulce.

Co musí pes umět pro úspěšné absolvování OVVR?

Celou bonitaci bychom mohli rozdělit na dvě části: ovladatelnostní a část založenou ověření vrozených vloh. 

K vrozeným vlohám patří například radost z práce, chuť aportovat, práce s nosem (dohledávka ukrytého předmětu), že je pes bez reakce na střelbu, bezkonfliktní povaha vůči lidem a ostatním psům. K ovladatelnostním částem patří práce u nohy na vodítku a bez něj. 

O co vlastně na OVVR jde?

OVVR není soutěž a jako taková není posuzována. Hlavním účelem OVVR je ověření povahových a vrozených vlastností retrívra pro jeho další možné uplatnění v chovu. Tato informace se zapisuje do  průkazu původu pouze ve formě prospěl/neprospěl, počet bodů a známka z disciplíny “nos”. 

Poněkud matoucí je zřejmě to, že se na OVVR zadává nejlepší umístění 1.-3. místo (při rovnosti bodů se upřednostňuje věk, tedy mladší pes před starším), což může evokovat soutěžní charakter této akce. Navíc organizátor může rovněž tato místa ocenit medailí či pohárem. 

Použití zvěře při OVVR

Mnoho vůdců začátečníků je zmateno, zda jeho retrívr musí/nemusí při OVVR již přinášet zvěř. Mnoho účastníků nemá soutěžní ambice v dalším loveckém výcviku či praxi a pro svého retrívra plánuje dráhu záchranáře, cannisterapeuta atd. OVVR jsou tedy nastaveny tak, aby je s využitím vloh zvládli i psi, kteří zvěř zatím nenosí.

Na většině OVVR se střelená nebo zhaslá zvěř objeví, případně domácí králík, ale také nemusí. Může se však použít i jiný předmět dobře držící pach, jako například spárky či zvěří napachovaný dumík. Děje se tak stejně pro všechny psy na disciplíně “nos”, při které není nutné, aby pes zároveň zvěř/předmět přinesl. Zde se pouze ověřuje, zda pes umí pracovat s pachem. Pokud pes zvěř/předmět nedonese, je schopnost přinášení bez jakékoliv bodové ztráty ověřována na jiné disciplíně, kde již může být použit předmět, který si majitel k tomuto účelu přinesl.

Hodnocení 

Hodnocení jednotlivých disciplín probíhá bodově. Maximální počet bodů je 4/disciplínu, nejnižší známka pro jednotlivé disciplíny se liší v rozsahu 1-2 body. Vše se zapisuje do výsledkové tabulky, kde se daný výkon dále násobí koeficientem, z čehož vzniká výsledný počet bodů. Nejvyšší možný počet bodů na OVVR je 232. 

Dokument s výsledky daného týmu dostane vůdce při závěrečném vyhodnocení. 

Disciplíny

Přesný rozsah a obsah disciplín je dán Řádem OVVR v rámci jednotlivých klubů. Může docházet k aktualizaci řádu, je tedy doporučováno si vždy daný zkušební řád pečlivě přečíst ještě před nástupem na samotné OVVR.

Kromě samostatných disciplín se také hodnotí body, ke kterým rozhodčí přihlíží po dobu celé bonitace (kontakt s vůdcem, vrozená chuť k práci, práce nosem). Nyní si popíšeme průběh každé z disciplín.

1.POVAHA - samostatná disciplína, posuzuje se však v průběhu celé bonitace

Tato disciplína se zkouší hned při zahájení posuzování, kdy se všichni účastníci postaví do řady. Rozhodčí potom podle čísel vyzývá účastníky, aby se psem prošli kolem linie vůdců se psy. Předmětem této disciplíny je zjistit povahu retrívrů a případně odhalit jejich reaktivitu. U této disciplíny se nehodnotí perfektní práce u nohy, tedy i tahání/netahání na vodítku. Psi se mohou letmo očichat. Zkoušený tým se poté postaví na druhý konec řady. Projeví-li pes agresivitu vůči psům či lidem v průběhu této disciplíny, nebude již dál připuštěn k dalším disciplínám a tento projev mu bude zapsán do průkazu původu.

2.CHOVÁNÍ PO VÝSTŘELU - samostatná disciplína

Posuzuje se při volném pohybu dvou psů, kdy vůdce nebo pomocník vystřelí na pokyn rozhodčího jednu ránu z brokovnice nebo startovací pistole ráže 9 mm tak, aby jej pes nesledoval a aby nemířil ve směru pohybu psa. Pes, který svým chováním prokáže, že se výstřelu nebojí a zůstane klidný pod vlivem vůdce, je hodnocen známkou 4. Začne-li pes po výstřelu divočet, vyráží na velkou vzdálenost a nereaguje na povely vůdce, hodnotí se známkou 3, případně nižší. Pes, který se bojí výstřelu, to znamená, že odběhne vystrašeně od vůdce, nedá se přivolat, ztratí zájem o další práci, chová se bázlivě a nedůvěřivě, je hodnocen známkou 0 a je vyloučen z dalšího zkoušení. Tato skutečnost se mu zaznamená do PP.

3.NOS - samostatná disciplína

Kvalita nosu je posuzována během zkoušení ostatních disciplín, při nichž pes používá čichové orientace. Při hodnocení musí být vzaty v úvahu všechny okolnosti, které souvisí s pachovou prací a které ji mohou jakkoliv ovlivnit. Zvláště je třeba posoudit vzdálenost, na jakou pes navětřil zvěř nebo jiný předmět, jaké jsou povětrnostní podmínky, síla větru, vlhkost a teplota vzduchu, povaha terénu, porost apod. Kromě toho budou všichni psi odzkoušeni tak, že rozhodčí pohodí stejný předmět pro každého psa samostatně a na jiném místě tak, aby to pes neviděl. Vůdce vypustí psa na pokyn rozhodčího proti větru tak, aby pes měl možnost volným pohybem v terénu jako při procházce pach předmětu zachytit. Rozhodčí hodnotí tuto práci tak, jak je popsáno výše. Není rozhodující, jakým způsobem pes předmět označí, zda jej vůbec označí či zda jej přinese. Hodnotí se pouze kvalita nosu. Jako předmět se použije střelená nebo zhaslá zvěř, případně domácí králík nebo jiný předmět dobře držící pach. Tento předmět může být i poté použit pro odzkoušení ostatních psů. 

Pokud pes předmět bez povelů samostatně aportuje, rozhodčí pak ohodnotí práci psa dle disciplíny Aport v terénu. Vůdce pak oznámí rozhodčímu, jestli chce bonitační známku za aport zapsat do disciplíny Aport v terénu, nebo tuto disciplínu ještě absolvuje zvlášť.  

4.APORT V TERÉNU - samostatná disciplína

Aport vhazuje rozhodčí do vzdálenosti nejméně 10 metrů. Vůdce vypustí na pokyn rozhodčího psa. Pes musí aportovanou zvěř nebo předmět samostatně a bez povelů uchopit, donést a bez váhání odevzdat vůdci. Nepožaduje se odevzdání vsedě. 

Chyby: příliš silné nebo váhavé uchopení (mačkání), načínání, a hraní si s aportem, obíhání vůdce při odevzdání. Chybou je též, pokud pes aport odkládá, aportuje s přestávkami, čeká na povel nebo aport upustí před odevzdáním. 

Poznámka: Za předmět vhodný pro aport v terénu i z vody se považuje jakýkoli druh drobné zvěře, atrapa zvěře (např. i domácí králík), „dummy“ (aportovací předmět speciální konstrukce užívaný mezinárodně pro zkoušky retrieverů bez zvěře), kozlík (pešek) nebo činka. Jakýkoli předmět pro aport by měl mít alespoň 0,5 kg hmotnosti. Při aportu zvěře je vůdce povinen si sám zvěř zajistit a přinést. Před zahájením disciplín aportu musí vůdce předložit zvěř nebo vhodný předmět pro aport ke schválení rozhodčímu. Neučiní-li tak, nebo předloží nevhodný předmět, použije rozhodčí předmět dle vlastního uvážení. 

Disciplínu nemusí absolvovat ten pes, který ji splnil již při disciplíně “nos”. 

5.VODĚNÍ PSA NA VODÍTKU - Může být posuzováno po celou dobu zkoušek nebo jako samostatná disciplína na vytyčené trase. 

Pes by neměl zůstávat vzadu nebo předbíhat vůdce, přičemž nesmí táhnout v žádném směru. 

6.VODĚNÍ PSA NA VOLNO - samostatná disciplína

Vůdce psa uvolní na pokyn rozhodčího z vodítka. Pes musí prokázat ochotu neodbíhat od vůdce při volné chůzi terénem. Nejedná se o zkoušku dokonalého vodění u nohy bez vodítka. Pes může jít volně spolu s vůdcem, při snaze odběhnout se bez váhání vrací na povel vůdce zpět. 

Vlastnost doprovázet vůdce aniž by byl na obtíž je typická pro retrievery a měla by jim být vrozená. Volný pohyb se děje teprve na povel vůdce. Je-li pes po dobu zkoušek veden bez vodítka, což je možné, nesmí to v žádném případě být omluvou jeho vymanění z vlivu vůdce na jakoukoliv dobu. Pokud takto vedený pes zasáhne do zkoušení jiného psa, má rozhodčí právo psa, který toto způsobil vyloučit z bonitace. Disciplíně vodění na řemeni, se musí podrobit i jinak volně vedený pes. 

7.OCHOTA K PRÁCI NA VODĚ - hodnotí se zároveň s bodem 8.

Pes musí jít ochotně a bez váhání do vody za vhozeným aportem. 

Chyby: opakovaný povel, váhání a vylézání na břeh snižují známku. Neuposlechnutí povelu k práci ve vodě se hodnotí známkou 0. 

8.APORT Z VODY - samostatná disciplína

Rozhodčí hodí aport do vody nejméně osm metrů daleko. Pes má nejkratší cestou plavat k aportu, přinést jej a předat bez váhání vůdci. Nepožaduje se odevzdání vsedě. Zlepšení úchopu aportu bez povelu vůdce a bez zvednutí hlavy psa, ve vodě i na suchu, se nepovažuje za chybu. 

Chyby: Pes, který po vystoupení z vody uvolní úchop a opraví si jej, nesmí v žádném případě zvedat hlavu a čekat na povel. Odkládá-li pes aport po vystoupení z vody, zvedá hlavu nebo dostává povel, je mu úměrně snížena známka z výkonu. Pes, který donese aportovaný předmět ke břehu tak, že na něho může vůdce bez vstoupení do vody rukou dosáhnout, je hodnocen známkou 1. 

Poznámka: Pes zásadně vstupuje do vody bez obojku. Je-li břeh hůře přístupný, je psovi ponechána volba, kudy vystoupí na břeh. Za předmět vhodný pro aport v terénu i z vody se považuje jakýkoli druh drobné zvěře, atrapa zvěře (např. i domácí králík), „dummy“ (aportovací předmět speciální konstrukce užívaný mezinárodně pro zkoušky retrieverů bez zvěře), kozlík (pešek) nebo činka. Jakýkoli předmět pro aport by měl mít alespoň 0,5 kg hmotnosti. Před zahájením disciplín aportu musí vůdce předložit vhodný předmět pro aport ke schválení rozhodčímu. Neučiní-li tak, nebo předloží nevhodný předmět, použije rozhodčí předmět dle vlastního uvážení. 

9.KONTAKT S VŮDCEM 

Rozhodčí hodnotí během celé bonitace, jak pes reaguje na přivolání a další povely a to i je-li v kontaktu se zvěří. Příliš časté a opakované povely úměrně snižují známku. Pes, který se z jakýchkoliv příčin nenechá přivolat a připoutat na vodítko nebo se vzdálí na dobu delší než 5 minut, se hodnotí známkou 0.  

10.VROZENÁ CHUŤ K PRÁCI - posuzuje se v průběhu celé bonitace

Po celý čas bonitace se hodnotí ochota a vytrvalost, s jakou se pes snaží pracovat, případně vyhledat a aportovat střelenou zvěř, aniž by byly posuzovány vlohy ke slídění za živou zvěří. Pes musí pracovat vytrvale, bez častého pobízení a povelů a bez ohledu na počasí (zima, déšť). Žádá se vášnivě a s radostí pracující retriever. Pokud pes prokázal aport zvěře pernaté či srstnaté, poznamená se tato skutečnost do bonitační tabulky. Prokáže-li pes klid před zvěří, nesmí to být hodnoceno jako chyba nebo jako nedostatek vloh k práci se zvěří.

Chyby: neradostné, pomalé a špatné plnění povelů, nedostatek zájmu o aport či zhaslou zvěř, nezájem o práci, stálé povzbuzování.

Poznámka: Je třeba respektovat riziko přetížení a únavy psa při velmi teplém letním počasí.  

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Dummy Trial  

Soutěž pro silné a připravené

Jak už název napovídá, i tato soutěž, stejně jako Working Testy, probíhá bez použití zvěře. Dummy trial, taktéž nazývaný Mock trial, je věrná simulace Field Trialů, které probíhají během loveckého dne na zvěři. Dummy trial je tedy další vhodnou alternativou pro práci retrívrů v případě, že paníček nechce pracovat se zvěří. Zároveň však slouží jako nejlepší příprava pro ty, kteří plánují připravit svého psa na Field Trial nebo další vrcholové zkoušky v přinášení. 

Dummy Trial stejně jako Working Testy neslouží k získání chovnosti  či lovecké upotřebitelnosti psů a nezadává se na něm žádný titul. Můžeme ho tedy označit jako závod nebo soutěž.  Na DT se používá primárně dummy 500g v zelené barvě a střílí se ze startovací pistole ráže 6mm.

Rozhoduje připravenost, ale i štěstí  Abychom nejlépe popsaly dummy trial (DT), využijeme rozdílů srovnání s Working testy (WT).  Největším rozdílem je situační uspořádání - úlohy jsou na WT pro všechny startující na dané disciplíně naprosto stejné. Na DT však nikoliv. Každý aport je jedinečný a každý pes vypracovává jinou úlohu. Situace neřídí rozhodčí, ale zkušení stewardi, kteří komunikují s pomocníky. Rozhodčí zde tedy disciplíny nevymýšlí a posuzují pouze nadálou situaci, což odpovídá práci rozhodčího na Field Trialu. Druhým rozdílem je vylučování ze soutěže. Ve WT se prochází všemi disciplínami, a to i v případě, že pes získá v procesu soutěže nulu. U DT nesplnění úkolu znamená, že se dále v soutěži nepokračuje. Taktéž vás může vyřadit soupeř v situaci zvané Eye wipe, či rozhodčí bez ohledu na to, že byly všechny dumíky týmem přineseny. Bližší popis posuzování dále.  Říkáte si, že to není fér, když spolusoutěžící dostal jednoduchý a krátký aport a jiný pes se trápí na složitém aportu v členitém terénu? Takové trialy prostě jsou. Jsou o připravenosti, ale také o štěstí. Proto musí být vůdce psychicky obrněný a musí hlavně umět přijímat prohru stejně pokorně jako výhru.

Steward: Řídící letového provozu? Hlavní steward řídí pomocníky/házeče, kteří reagují podle jeho pokynů nebo předešlé domluvy a odhazují či kladou aporty.  Hlavní steward rovněž komunikuje s oběma rozhodčími (k rozhodčím se dostaneme v článku dále) a posílá k nim další startující podle jejich startovních čísel. Rovněž si zaznamenává čísla startujících, které dál v soutěži nepokračují. Další stewardi můžou stát po boku rozhodčích. Jejich úkolem je především odebírání aportů, překlad z cizího jazyka v případě, že je rozhodčí zahraniční a další pomoc hlavnímu stewardovi.

Na DT se nikdy nenudíte

DT probíhá formou “walk upu” nebo “drivu”. Pojďme si tedy vysvětlit, co tyto pojmy znamenají.

Walk up - neboli ploužená leč je forma práce, kdy jdou oba rozhodčí v jedné linii i s posuzovanými týmy (tým = člověk a pes). Každý rozhodčí má po každé své straně dva soutěžní týmy, takže celkem jsou vždy v posuzování čtyři soutěžící zároveň. Tyto týmy pracují na volno u nohy po celou dobu zkoušení. Zbylí soutěžící, kteří nejsou v danou chvíli posuzováni, se pohybují v linii se psy na vodítkách mezi rozhodčími spolu s hlavním stewardem, který kontroluje, aby byla linie rovná, nikdo se nezdržoval a nepředbíhal nebo nebo stojí bokem tak, aby nepřekáželi při posuzování. Rozhodčí udávají rychlost linie a házeči se podle domluvy pohybují zároveň s linií či stojí na domluveném místě. 

Tato forma DT je nejčastější. Je náročná na práci psa u nohy. Nejsou tolerovány výrazné ani hlasité korekce vůdce při práci u nohy. V linii bývá zvykem, že pes musí bez povelů či korekcí pracovat bez vodítka v řádech minut. Na reálném Field Trialu se stává, že pes může pracovat v linii po dobu desítek minut bez toho, aniž by si přinesl jediný aport. Musí celou dobu následovat nohu, sledovat okolí, práci ostatních psů a nesmí reagovat na živou nestřelenou zvěř. Koneckonců, právě k této práci byl retrívr vyšlechtěn.

Drive - neboli obstavená leč je situace, kde stojí všichni zkoušení psi s rozhodčími bez vodítek na místě a sledují střelbu a odhazování více aportů pomocníky před nimi. Tento typ je opět náročný na klidy psa, který se nesmí zvednout ani vyběhnout. Po ukončení leče si rozhodčí opět ponechají po svých stranách pouze soutěžící, kteří budou vysíláni na aporty. Ostatní jsou vyzváni, aby si psy upoutali a jdou bokem dle pokynů rozhodčích a hlavního stewarda.

Obě tyto situace mohou nastat během jednoho dne, tedy je je možné kombinovat. Obvykle se začíná několik kol walk upu a poslední kolo může být drive.

Dělení tříd a jejich úroveň

Aby psi nesoutěžili všichni ve stejné třídě, jsou i DT rozděleny do dvou tříd: Novice a Open. Na Field Trialech není mezi těmito třídami prakticky žádný rozdíl. Slouží pouze k tomu, aby nováčci a mladí psi získali první zkušenost s FT právě ve třídě Novice a ověřila se jejich připravenost do třídy Open, kde se tedy mají možnost utkat ti nejlepší matadoři. Při DT jsou však rozdíly mezi Novice a Open lépe definovatelné díky možnosti aporty nasimulovat s použitím dummy.

Ještě je nutné podotknout, že účast na DT a WT není nijak provázána. Takže pokud projdete na jedné z těchto závodů, neovlivní to start na závodu jiného typu. Ovšem je nepsané pravidlo, že pes startující ve WT Open (S) by se neměl hlásit na DT Novice.

Novice - do této kategorie se můžou hlásit psi na pomezí L a M. Pro třídu Novice bývá typické rozehřívací kolo, kde se psům hážou markingy před nebo i za linii týmů, případně do kříže. Pokud některý ze psů nedohledá, posílá se na tentýž aport další pes (více se o tom dočtete níže). Ve třídě Novice se také mohou vyskytnout blindy. Vzdálenosti aportů však nejsou velké, cca do 100m. V horších podmínkách (les, těžký terén) méně.

Již v této třídě je penalizován neklid psa u nohy (přebíhání, odskakování) či časté povely vůdce.

Open - do této kategorie se můžou hlásit psi na pomezí M a S. Vzdálenosti se můžou v závislosti na přehlednosti terénu natahovat i výrazně nad 100 metrů, stejně jako se zhoršují podmínky pro práci přímo v terénu. V prvních kolech mohou být pouze markingy, ale již se zde setkáváme i s blindy a těžšími úlohami pro handlera i psa. Psi již musí reagovat na změny směrů a rychlosti chůze bez povelu.

Posuzování a hodnocení - hledání nejlepšího z nejlepších

Dummy trial, stejně jako Field trial je eliminační zkouškou. Proto není nic neobvyklého, když trial dokončí pouze jeden pes nebo pouze zlomek z nastoupených. Na rozdíl od WT, kde i s nulou můžete další disciplíny dokončit, u DT v soutěži nepokračujete.

Před samotným posuzováním obvykle probíhá losování čísel. Pokud v DT dále nepokračujete, je stejně jako u FT zvykem si startovní číslo otočit nebo sundat, aby měli stewardi lepší přehled o přeživších do dalšího kola.

Samotná soutěž probíhá na několik kol. Množství se liší podle počtu přeživších startujích. Ti nejlepší musí přinést alespoň 5 aportů. Jsou-li výkony psů vyrovnané, můžou se rozhodčí rozhodnout pro další leč. Obecně platí, že diplom může být získán s minimálním množstvím 3 aportů.

V prvním kole jsou startující rozdělení k rozhodčím se startovními čísly 1, 2, 3 a 4 (rozhodčí si však mohou startující rozdělit i na sudá a lichá čísla). Vůdci s losem 1 a 2 začínají u rozhodčího na pravé straně, 3 a 4 na levé straně, přičemž nižší číslo vždy začíná po pravé straně rozhodčího. 

V prvním kole jsou u prvního rozhodčího přineseny 2 aporty. Poté se čeká na posouzení u druhého kola u druhého rozhodčího, kde se přináší pouze jeden aport. 

V dalších kolech tým sbírá už jen po jednom aportu, vždy se následně přesouvá k dalšímu rozhodčímu. 

Po skončení každého kola se rozhodčí sejdou, obvykle i s hlavním stewardem a vyškrtají si čísla, které dále v dalším kole nepokračují. Rozhodčí mohou vyloučit i ty, kteří přinesli všechny aporty.

Forma posuzování trialu je velmi specifická a mnoho začátečníků je velmi zmatených. Proto je třeba dbát pokynů stewardů a rozhodčích. Je však dobré vědět, na kterou stranu rozhodčího se postavit.

Rozhodčí musí práci psů posuzovat na základě “kreditů”, tj. kladných vlastností psů a dovedností vůdců a naopak penalizují je za nežádoucí vady nebo vyřazující vady (takový pesi jsou ve výsledkové listině označeni jako EL - elimination falt nebo NC - not classified). Protože se tyto klady i vady naprosto shodují s posuzováním Filed Trialu, zmíníme tady pouze nejčastější:

Kladné vlastnosti: přirozená vlastnost najít aport, drive (chuť pro práci), stylovost, tichý handling, bezchybné přinášení.

Nežádoucí vady: neklid, přílišná závislost na vůdci, špatná práce psa u nohy, špatná schopnost markovat, problémy s nošením aportu a předávkou, příliš handlingu, být eye-wiped a first dog down.

Vyřazující chyby - záměna, štvaní živé zvěře, kňučení, agresivita, fyzický kontakt se psem, reakce na střelbu, vyběhnutí, neovladatelnost, tvrdá morda, načínání zvěře.

Zde bychom ještě více vysvětlili  dva pojmy:

Eye-wipe - můžeme přeložit také jako vytření zraku. Je to situace, kdy jeden či více psů nedonese aport, pro který byli vyslání. Rozhodčí se mohou rozhodnout takto poslat i 4 psy. Pokud ani jeden nedohledá, jdou aport dohledat sami rozhodčí. Najdou-li, jsou všichni psi, kteří nedohledali, vyřazeni. Pokud aport nenajdou (což se na DT nestává a je to situace zejména na FT), můžou se rozhodčí rozhodnout nechat v soutěži všechny nebo některé týmy vyřadí kvůli nežádoucích vad či vyřazujících chyb.

First dog down - je situace, která může nastat pouze na markingu. Můžeme se s ní setkat primárně na Field Trialu. Pes, který je okamžitě poslán pro marking (může se jednat třeba o křídlovaný kus) má největší šanci tento kus donést. Pokud dojde k odvolání, jsou na stejném kusu zkoušeni další psi. Pokud kus nenajdou oni ani rozhodčí, je první zkoušený pes vyřazen.

Psi jsi jsou hodnoceni jiným způsobem, než na WT. Na DT nezískáte bodové hodnocení, pouze známky Výborný, Velmi dobrý, Dobrý a Umístěný. 

Rozhodčí posuzují psy ne bodově, ale známkou A a B. Je to velmi omezené? Ano je 🙂 Proto si rozhodčí ještě pomáhají + a -. Abychom ještě způsob hodnocení práce lépe popsaly, využijeme přirovnání bodového hodnocení na WT, kde maximální počet bodů je 20:

A+ je známka za výjimečnou práci a dává se obvykle na trialu za dechberoucí výkon na těžkém kusu. Tuto známku můžeme tedy přirovnat k 20.

A – pes předvedl čistou práci bez chyb, může být hodnoceno lehce pozitivně či negativně (tečka nahoře nebo dole), v trialu pokračuje.
A- – rozhodčí nebyl s prací úplně spokojen, ale psa by nevyřadil. Pes s jedním A- obvykle setrvá v trialu až do finálového kola. Pes s 2x A- v prvním kole zůstává v soutěži do konce druhého kola, než je posouzen druhým rozhodčím, pak je obvykle vyřazen.
B – pes aport přinesl, ale rozhodčí s prací nebyl spokojen a pes by podle něj neměl v trialu dále pokračovat. Pes s hodnocením B je obvykle vyřazen. Pes s jedním B v prvním kole zůstává v soutěži do konce druhého kola, než je posouzen druhým rozhodčím, pak je obvykle vyřazen.

Tým, který byl ohodnocen 2x A- nebo B a byl tedy rozhodčím vyřazen a donesl v předešlých kolech minimálně 3 dopře vypracované aporty, může obdržet diplom, nikdy však se známkou Výborná. Tým, který byl Eye-wiped, nebo byl eliminován za hrubou chybu, diplom nezískává.

Rozhodčí

Rozhodčí pro DT jsou zároveň oficiálnimi rozhodčími pro Field Trial, což zaručuje kvalitní ohodnocení práce na základě jejich mnoholetých zkušeností se psy v praxi a na Field Trialech. 

Jak již bylo zmíněno, rozhodčí samotní nevymýšlí disciplíny, posuzují pouze nadálou situaci řízenou stewardy a pomocníky. 

Při nástupu k rozhodčímu je potřeba mít vždy psa upoutaného na vodítku. Pokud si vůdce není jistý, na jakou stranu rozhodčího se postavit, rozhodčí řekne kam.

Po přinesení aportu se vždy předává rozhodčímu. Je to zvyk z Field Trialů, kdy musí rozhodčí zvěř zkontrolovat, aby zjistil, zda pes kus nepoškodil. Rozhodčí ukončuje disciplínu tím, že vůdce vyzve, aby se pes upoutal na vodítko. Tím zároveň končí posuzování.

Na rozdíl od WT rozhodčí disciplínu neohodnotí dílčím způsobem a na výsledkové listině tedy ani nebude zřejmé, jakou známku tým na jednotlivých aportech obdržel.

Tento článek je věnován všem, kteří odvážně nastoupí na Dummy Trial! Všem s velkou odvahou, trpělivostí, ale i vnitřní pohodou s tím, že vítězství není jen o konečném výsledku, ale i o připravenosti a štěstí na jednom místě. 

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje. 

Working Testy retrívrů

Pokud se ve světě retrívrů pohybujete už nějakou dobu, jistě jste slyšeli o Working Testech. Pokud jste naprostý “zelenáč” a hledáte společnou aktivitu se svým retrívrem, kde byste rádi využili jeho vrozených vloh přinašeče bez použití zvěře, jste na správné stopě!

Kde se vzal tu se vzal…. dummík!

Working Testy vznikly v kolébce většiny retrívrů, na britských ostrovech. Psi se zde mimo loveckou a trialovou sezónu cvičili a udržovali v kondici díky tréninku nejen na studené zvěři, ale také s pomocí umělých pešků. Právě od Angličanů byl převzat název “dummy”, který už i v ČR zdomácněl.  Tento oválný pešek plněný dutým granulátem, díky kterému i plave, se využívá k výcviku vyhledávání, přinášení, ale také se díky této pomůcce snáze piluje ovladatelnost psa, která bývá při práci se zvěří horší. Cca v polovině minulého století se Angličané rozhodli ověřit si své dovednosti a úroveň vycvičenosti svých retrívrů (a nejen jich) na novém typu soutěže, které se začalo říkat “Working Test”. 

Na této soutěži se používá standardně zelený dummy o váze 500g. Na téměř každé disciplíně se střílí ze startovací pistole ráže 6mm.

Protože nejsou working testy loveckou zkouškou, nelze na nich získat loveckou upotřebitelnost, neslouží k chovnosti retrívra a nezadává se na nich žádný titul, můžeme je tedy označovat pouze za soutěž či závod. Ke startu jsou však připouštěni pouze jedinci s průkazem původu. Mimo retrívrů se na Working testy u určitých klubů a v některých zemích připouští start i plemenům španělů s průkazem původu.

Původním účelem tedy bylo ověření vycvičenosti psů před soutěžemi na zvěři a reálnou praxí. Aby se však docílilo rovnocennějšího posuzování mezi psy na různých úrovních, začala se tato soutěž dělit do výkonnostních tříd, které jsou využívány i dnes. Na rozdíl od Field Trialů, kde jsou pouze dvě třídy - Novice a Open, je u Working Testů tříd mnohem více.

Mimochodem, věděli jste, že první Working Testy se u nás v ČR pořádaly v roce 2004?

Dělení tříd a jejich úroveň

Nyní se dostáváme k dělení podle výkonnosti. Každému nováčkovi či mladému psovi doporučujeme postupovat třídami vzestupně od nejnižší. Především z důvodu sbírání zkušeností obou členů týmu. Není to však podmínkou a startovat můžete rovnou ve vyšších třídách. Pokud ale ve vyšší třídě uspějete, nelze se už vrátit zpět do nižší třídy. 

Nejnižší věková hranice pro start psa na Working Testech se může lišit klub od klubu. Pokud máte tedy mladého pejska pod jeden rok, doporučujeme si ověřit u organizujícího klubu, zda bude moci startovat.

Ještě než pokročíme k představení výkonnostních tříd, musíme trošku objasnit ten “guláš” názvů tříd u klubů a zemí FCI, který nám označování úrovňových tříd poněkud komplikuje. Každá země může mít totiž odlišné označení tříd a rovněž počet tříd. Některé členské země FCI mají pouze 3 třídy. V ČR lze startovat ve 4 třídách. Zaměříme se tedy na naší českou kotlinu a kluby pořádající Working Testy.

Naštěstí se už v zárodcích tohoto sportu uchytilo označování výkonnostních tříd jako: E, L, M a S. Podle těch se tedy nejlépe zorientujete.

 E - Puppy/Newcomers

 Je nejnižší třídou, která vznikla pro úplné nováčky a mladé psy. V této třídě by se měly přezkušovat především naprosté základy, na kterých se pak staví ve vyšších třídách. Pes musí být tedy zvyklý přinášet do ruky, bez reakce na střelbu, musí mít základy práce u nohy bez vodítka a samozřejmě klidy u nohy.

Co vás tedy může ve třídě E potkat? 

Markingy všeho druhu - přes terénní nerovnosti, na rovné ploše, ve všech typech krytin včetně vody. Aportů v prostoru může být také více a pracuje se i s tzv. rušivými aporty. Aporty od sebe ale bývají odhozeny v dostatečně velkém úhlu.

Vyslání na memory do stejného místa, kde měl pes předtím marking, nebo memory, které bylo odhozeno a disciplína byla spojena s prací u nohy a přesunem na jiné místo.

Walk up - chůze u nohy bez vodítka. Walk up v této nejnižší kategorii bývá pouze za přítomnosti jediného psa. Jak bylo zmíněno, obvykle se odchází od odloženého aportu (memory), nebo je spojen s odhozením markingu.

Dohledávka - práce nosem může být také samostatnou disciplínou v nejnižší třídě. Dohledávka může být spojená s malou lečí. Aporty můžou být při odhazování viděny, ale také nemusí. V takovém případě bývá dohledávka v těsné blízkosti psa s vůdcem a bývá doprovázena lečí se střelbou.

• L - Beginners/Novice 

 V kategorii L se už prodlužuje vzdálenost aportů. Rozdílem mezi E a L je také to, že psi v této vyšší skupině mohou pracovat ve dvojici.

Co vás může v L potkat?

Opět markingy a memory přes všechny typy krytin a terénní nerovnosti. Úhly mezi aporty se můžou lehce zužovat. Ale mohou svou trasu také úplně překrývat, tzn. aporty jsou v linii za sebou.

Walk upy již bývají za přítomnosti vícero psů, ale také práce na disciplíně mohou probíhat s více psy. Každý pes ale v tomto případě pracuje samostatně a ostatní čekají, čímž se zároveň ověřuje i klid u nohy.

Už v této nižší třídě se můžeme setkat s blindem (aport, který pes nevidí padat) doprovázeným výstřelem. Tento blind může být jako samostatná disciplína nebo v kombinaci s výše zmiňovanými situacemi.

• M - Intermediate - Novice

 Obecně se říká, že největší výkonostní skok je právě mezi kategoriemi L a M. V M se opět prodlužují vzdálenosti a zužují se úhly mezi aporty. Objevují se první blindy bez výstřelu. Terény bývají využívány tak, aby prověřily vyšší úroveň připravenosti psů, ale i vůdců. Více se využívají terénní překážky i bariéry, přechody mezi různými terény, ale také terény s horší orientací pro vůdce. Očekává se zde, že tým je sehraný natolik, že vůdce a pes jsou schopni spolupracovat na dálku i díky kvalitnímu handlingu a dobrého odhadu vůdce. 

• S - Open

 V této nejvyšší kategorii se především prodlužují vzdálenosti až na 100-200 metrů v kombinaci se záludnými prvky. Do nejvyšších tříd nastupují psi s upevněnými základy, perfektní reakcí na povely na velkou vzdálenost a těžkém terénu a zkušenostmi s prací v předešlých kategoriích. Během práce u nohy jsou zakázány veškeré povely navíc. 

Vzdálenosti při vypracování disciplín se v jednotlivých kategoriích se liší. Ale nejde pouze o dálku. I 40m aport ve velmi těžkém a členitém terénu může potrápit startující v nejvyšších třídách.

Posuzování a hodnocení

Kouzlem Working Testů je, že nikdy nevíte, co vás na disciplínách čeká. Disciplíny nejsou určeny řádem. Disciplínu staví rozhodčí na místě disciplíny tak, aby co nejlépe prozkoušel psy v dané kategorii s maximálním využitím terénu a vrozených vloh psa. Disciplíny by měly být odvozeny od lovecké specializace retrívra, tedy práci po výstřelu.

Startující se dozví počet disciplín až daný den. Nejčastěji jsou týmy zkoušeny na 4 až 6 testech, které jsou posuzovány v závislosti na množství startujících 2 až 4 rozhodčími.

Na jednotlivé disciplíně můžete být přinášeno i několik aportů. Počet opět závisí na tom, jak rozhodčí disciplínu postaví. Každá disciplína je hodnocená až 20 body. Tento velkorysý bodový rozsah umožňuje rozhodčím lépe ohodnotit účastníky a vyselektovat ty nejlepší. Pakliže na disciplíně dostanete 0, můžete dále pokračovat na dalších disciplínách, ale bez možnosti umístění.

 Bodové srážky se mohou lišit mezi jednotlivými třídami. V kategorii E nebo L si ještě můžete dovolit jemné povely psa u nohy nebo přivolání psa pro návrat s aportem s menší srážkou bodů dle posuzování rozhodčího. Pokud je třeba psovi pomoci handlingem, je spolupráce vůdce/pes žádoucí a povely píšťalkou nejsou penalizovány. Ovšem pes musí na povely bezvadně reagovat, jinak dojde k výrazné srážce bodů. 

Nejčastějším důvodem vynulování týmu je vyrážení od nohy bez povelu, kňučení, vyplivnutí aportu z mordy, neposlušnost psa při práci, čůrání během práce.

Podle celkových bodů se uděluje hodnocení od “výborný po neobstál”. Hodnocení výborný vás také automaticky posouvá do vyšší třídy - pokud obdržíte 3 výborné v jedné třídě, již by měl pes startovat ve třídě vyšší.  

Rozhodčí

Oficiální rozhodčí, kteří Working Testy posuzují, musí být zároveň rozhodčími pod FCI s aprobací pro rozhodcování Fiedl Trialů. Tato skutečnost by měla zaručit schopnost sestavit disciplíny podle úrovně dané třídy tak, aby byly odvozeny co nejvíce od praxe při práci se zvěří.

Jak už bylo zmíněno, rozhodčí vymýšlí disciplínu podle terénu, který si v místě testu vybral, nebo mu byl přidělen. Obvykle se rozhodčí spolu domluví na charakteru disciplín, aby byly testy pro startující pestré a ověřily skutečné schopnosti připravenosti týmu.

Jak to probíhá?

Při nástupu na disciplínu mějte psa stále na vodítku. Rozhodčí vám představí svůj test a vysvětlí, jakým způsobem vás pro aporty bude vysílat. Obvykle je to vyslovení startovního čísla, nebo jiný slovní pokyn, ale může se jednat i o poklepání na rameno. Pokud je pes vyslán bez pokynu rozhodčího, dostává tým automaticky nulu. Až poté co budete srozuměni s disciplínou, rozhodčí vás vyzve, abyste sundali ze psa vodítko i obojek a tímto začíná posuzování. Do té doby je možné si vyžádat od rozhodčího bližší vysvětlení k disciplíně. Na českých Working Testech často posuzují zahraniční rozhodčí. Komunikačním jazykem bývá většinou angličtina a většinově organizátoři zajišťují i překladatele, který zajistí to, aby vůdce pochopil, co je po něm požadováno.

Po přinesení aportu jej vždy předejte rozhodčímu. Je to zvyk z field trialů, kdy musí rozhodčí zvěř zkontrolovat, aby zjistil, zda pes kus nepoškodil. Rozhodčí ukončuje disciplínu tím, že vás vyzve, aby jste si psa upoutali na vodítko. Tím zároveň končí posuzování.

Není zvykem, aby vám rozhodčí řekl po disciplíně body. Může vás samozřejmě ohodnotit slovně a řekne vám pouze 0 v případě, když jste na testu neobstáli. I v případě získání nuly se dále v soutěži pokračuje a absolvují se zbývající disciplíny. S nulou však týmy již nejsou na výsledkové listině. 

Na konci dne se ještě rozhodčí dohodnou, kterému psovi udělí zvláštní cenu “Cenu rozhodčích”. Toto ocenění se může udělit i psovi, který neobstál. Patří psovi, který na rozhodčích zanechal největší dojem svými vlastnostmi.

Funny WT a Týmové WT

Kromě klasických WT, které jsou pod hlavičkou FCI, je možné se účastnit také Funny WT a Týmových WT. Tyto soutěže jsou obvykle neoficiální a pořádají se především pro začátečníky, aby si závody zkusili nanečisto a získali nové zkušenosti. V případě týmových WT se jedná o dva až tři soutěžní týmy. Jednu z nejikoničtějších oficiálních týmovek, mezinárodní soutěž retrívrů zvanou “IWT” si představíme samostatně v jiném článku.

Kde se můžete na Working Testy přihlásit

Závěrem bychom vás všechny rády popošťouchly, abyste si Working Testy přišli alespoň prohlédnout nebo zkusit. Je zde vidět skvělá souhra týmu pes/vůdce. V ČR je několik klubů, které Working testy v průběhu roku (od února do října) pořádají. Termíny a propozice naleznete na jejich stránkách. Jedná se o Retriever Klub, Klub chovatelů loveckých slídičů a Retriever Sport.

Tento článek je věnován Gorimu "Blackthorn Giansar"(29. 4. 2009 - 30. 6. 2022), který nás provázel celou dobu psaní a focení první knihy Trénink s Retrívrem - Inspirace pro budování základu. Díky všemu, co jsme spolu mohli prožít přispěl nemalým podílem k dílu. 

Článek byl pro vás připraven www.treninksretrivrem.cz. Jeho šíření je možné pouze s uvedením zdroje.